Na Nábřeží, v té pohádkové chvíli,
kdy Praha se v šat Noci oblékala,
já motivoval jakés dobrodružství,
jež milenka mi něžně vytýkala.
Poslyšte, drahá – to je všecko zdání,
co jako pravda dnes proti mně svědčí –
byl zdvořilým jsem pouze gentlemanem
a o nic víc není má vina větší.
Že byla krásná, koketní a prudká –
nu, to je věcí čistě povahovou,
jež vám, má drahá, dámě duchaplné,
nemusí býti právě vinou novou.
Ó, ano, měla velmi krásné oči
a její ňadra kalichy dva byly –
hle, porovnání: – ona pestrý motýl
a vy, má drahá, motýlek jste bílý.
Vím, měla zoubky jako mladý pardal,
jež krví rtů svítily do daleka,
ba zdálo se mi, že ten malý dravec
i na mne, jako na svou oběť čeká...
A vlasy, vlasy – ty báječné vlasy,
jak zlatá řeka, jež ji objímaly –
já neutonul, ač jsem cítil vlny,
jak okolo mne divoce se valí.
Nu, zapomenu – víc jí nesmím spatřit
a budu váš, jako jsem dříve býval...
Ah, slyšíte? Má drahá, řekněte mi,
kdo je ten muž, jenž na vás tak se díval!
Ach ten, ach ten – toť pouhá efeméra –
Tak, vzrušena, mi pouze odvětila,
ohlížejíc se zpátky za neznámým,
by ještě jeden pohled zachytila.
Hradčany k nebi čněly zadumaně,
jimž temné stíny stafáž vytvořily...
My k hvězdám, tyto dolů, do Vltavy
své rozžhavené oči ponořily...
Jak zloději pak jsme se rozcházeli,
vědoucí, že si nesmí důvěřovat
a přece dovedoucí s božským klidem
přátelství virtuosně simulovat.