ROZCHOD.
Šeřilo se příliš v kapli našich citů,
šeřilo se a my chtěli slyšet Ave,
naposled jsme chtěli vzlétnout ku blankytu,
naposled zachytnout dávné chvíle smavé.
Přetěžko však lze se v svatá místa vrátit,
zkad jsme sbičováni plaše utíkali
s lítostí, že všecko musili jsme ztratit
a že nemáme jž,již, co bysme si dali.
Pláč nám rdousil duše smutné, rozervané,
minulost nám chudým cynicky se smála,
věděli jsme, že nám rozchod v mysli tane
a přec ústa se to vysloviti bála.
Požali jsme spolu mladá svoje luka,
spálili jsme celé své obětní svíce – – –
mene, tekel! – píše těžce moje ruka.
Naposled, má drahá! Nesejdem se více...
46