Až přijde den, který přijíti musí,
poněvadž věřím v ten den vírou prostou,
přijďte, ó kamarádi, pod má okna na chvíli prodlet,
a paže ať vám v objetí srostou.
Nebudu s vámi, nýbrž uvnitř domu, kde přivřeny okenice.
Do chladu síně pentle zlatého prachu potečou štěrbinami,
a rámus silnice, na drobno rozmělněn, vsype se dovnitř,
poslík mezi mnou a vámi.
A já vám postavil pod okna řadu hrubých hospodských stolů
a na ně těžké, baňaté, dolíčkované džbány;
sám každý si poslouží moštem do velikých, čirých sklenic,
holoubci, kytky a milenci na nich vyzvou k pitce dámy a pány.
A budete jak z korbelů píti, zvracejíce nazad hlavy.
Na střechách zoufale hledají rovnováhu čapí hnízda,
ale čáp je klidný a klape. – Na obzoru vlak fanfaron si jede,
k nebi upalují kroužky šedé,
vlak jede a hvízdá
a je pyšný, že jede.
Tu tklivá vzpomínka na mě zasedla mezi vámi
a jako pestré míče bude mi dovnitř házeti útržky rána,
veselá, že jste přišli na moje pozvání četně,
zardí se, zamilována.
Pak večer. – Snese se plachetka ticha na místo, kde jste byli.
Také cesta utichne, i sestoupím sám srovnat stoly a budu si prozpěvovat,
rád tomu dni, kdy má radost se skryla i zřekla.
V přátelském ovzduší souhlasu budou vlavě večerní mraky plovat,
a já se uvidím pojednou na této krásné zemi tak šťasten
uprostřed skromných polí, travek a malých brouků,
rád, že svůj vroucný den jsem v takové příhodě rozdal,
že mi pozlatí dvacet roků.
Uvěřit, že nejsi zlý a že není třeba se rdít
a radost hluboko, hluboko, hluboko skrýt!
Ty krásné, veliké štěstí mé, žeť vystačíš soudruhům pro den!
Ale já se té víry bojím, neboť jest vírou tak slunnou.
Ale já se lásky té bojím, neboť jsem celý láskou.
A když se mám chopit přátelských rukou, váhám: Jsem hoden?
Leč sám ve větru, který kazajku vzdouvá,
tváří v tvář lněným polím, která se táhle vlní,
chlácholím radost, která jest jako divé kotě,
mám odvahu přiznat se k dobrým. A přihladím vlasy,
co mi rozčechral vítr.