I.
Což je to možno, aby tak neúčastným se jevil
Což je to možno, aby tak neúčastným se jevil
na bílé zácloně,
když přece tobě patří, a já když tu stojím,
milenec tvůj?
Což je tak málo tebou, a já – což už nejsem,
že jak by neviděl, že neusměje se na mě?
A ty – nač myslíš? Asi teď u výlevky stojíš
(tvůj stín tě zradil)
a z číšky mé vyléváš zbylý čaj – nač jen myslíš?
Jsem tady pod oknem?, či ještě za stolem sedím,
ulamuji sucharky,
na patře drtím je jazykem,
nechutnaje jich, ale chutí svou tebe věda
– a že jsi blízko?
Jsem tu či tam? A nač myslíš?
Na mě, na mě! Než proč tedy je tu tvůj stín
mezi mnou a tebou!
A proč na mě, cizotná částka tvá, nehledí, neví,
že tu jsem, že tu čekám a že tobě chci říci:
– Dík! (abys neslyšela).
Dík za ten večer, za zelené stínidlo lampy,
za suchary, za čaj –
a také,
že nad námi sousedé slavili vesele hody. –
18
Proč tu stojí? Sežeň jej pod stůl, nechť zmizí,
nechci ho, nepřítele, vidět! – –
A hle, již není! Tos odešla
do komůrky. Na zítřek snídani chystáš?
Věděl bych, kdyby zde stín tvůj byl –
Zjev se mi zase!
Jsi její myšlenkou na mě.
19