IV.
Což přísaha! – Dnes neboj se ji zrušit.
Což přísaha! – Dnes neboj se ji zrušit.
Vděčně tě provázím ke dveřím, jimiž za krátko vyjdeš,
a poslední slovo mé bude: Neboj se zrušit!
Kam pohlédla tvá mladost a cože tam spatřila, rci,
že v poslední této chvíli
oči tvé mladé a nezkušené volají ke mně:
– Kéž víš, jak nevěrou trpím! –
Vše vím – ale nechtěj trpět,
veselá, veselá buď
a vesele miluj. –
Povím: Stalo se jednou,
že na zahradě kdesi jsem záhon macešek rád měl,
a hladily zrak můj a laskaly.
Srdce mé skotačilo.
A oči, za láskou rozběhlé,
jež tolik milovaly, kdes pod zídkou zahlédly bez,
a nový byl fialový a tak se smál.
Ach, vlichotil se dobrodružné chuti,
ale já truchlil,
neb i macešky chtěl jsem mít rád – ó slyš –
vždyť býval jsem ženichem jejich. –
Kam pohlédla tvá mladost a cože tam spatřila, rci!
Jen miluj, vesele miluj
a přísahu zlom.
Vždyť ve chvíli této se do pravdy vyplňuje,
poněvadž odcházíš, smutna, že nechceš už zůstat
pod tímto dobrým přístřeším.
Jak to bylo krásné!
52
Jak krásné! – A jak jsem se prohřešil as
a sestaral,
že nestačím už, abych ulevil tvé žízni
po mlčelivých dohodáchdohodách,
a že už se neodvažuješ
bráti mé věcivěci, jak byly by věcmi tvýmitvými,
a cit můj a zkušenost mou.
Ale ještě v této chvíli,
v této poslední chvíli
chtěla bys mě míti ráda,
a celý ten, celý ten čas
se dobývá nazpět,
a ty sama pomáháš jeho zoufalým nápěrům
na zavřené své srdce.
Ustaň!
Ustaň, aby nezhořkl takovým násilným, marným pokusem návratu
dar, jejž jsi vyhlédla,
a jdi píti slzy z těch očí, které čekají v úkrytu nabízené lásky
a které nyní máš tak ráda.
Jdi k nim. Ustaň a jdi.
A přísahu svou rychle zruš pod tímto šerým nebem,
rozvazuji tě sám a sám také říkám ti dík –
ty víš! –
A vesele miluj, vesele, vesele miluj.
Chceš-li však odpověď pro svoje polekané oči,
starostlivé, milosrdné – ó žel! –
a které se ptají, co že pro mě zbude,
nuže slyš: Nač o příští dbát?
Což nebývalo?