V mých domech, dobře víš, se ctnosti usídlily.
Já zkrásněla jsem bolestí,
již vděčně nesete vy, kteří tudy pílí.
A takový můj cíl: já vteku v rozcestí.
Travnatý chodník s obou stran, a okna svítí,
mým rovnem šťastní jdou, již vědí, kam je jíti,
a záhyb můj – tam může naděj rozkvésti.
Zda odtud cestu zříš, mou dobrou poselkyni,
jak zticha odtéká, utkání krutých smír?
Teče – jak čistý proud – a topoly jsou při ní,
posvětí všednost mou a umoudří můj vír.
Co jich tu postálo, patříce do daleka!
Co srdcí omyla ta tichá, bílá řeka,
co srdcí lkajících po dobrém rozcestí!
A šťastným, již tu jdou, těm moje okna svítí
na cestu smíru, kterou nejlépe je jíti.
Jsem jako přadlena, co u kužele zpívá
domácím ku práci a putovníkům v pout.
V domech je duše má a já jsem duší zdiva.
A ty bys uvěřil, že možno zahynout?
Vše, co se ozvalo, je zde a nezaniká:
stařenčin popěvek, šum z dílny, štěkot psíka.
Co bylo, věčné je, neb musilo to býti,
o jedno starej se: kam dám se s rozcestí?
Mým rovnem šťastní jdou, již vědí snad, kam jíti,
můj záhyb pro ty je, jež stihlo neštěstí.
Báň nebeská se pne a zve tě k jedné pouti:
zamčené oči měj, mnou vést se dej. Buď jist!
Po věčných hlasech mých dej pochybám svým plouti
a po mém mlčení dostihneš zemských míst.
A já tě dovedu bezpečně do daleka,
za ono rozcestí, zkad teče cesta-řeka,
důvěřuj, důvěřuj a stihneš rozcestí,
kde končí pouti těch, již vědí, kam je jíti,
kde končí pouti těch, jež stihlo neštěstí.
Neptám se, nehloubám: leč přímku svou mám ráda,
miluji ohbí své, že dobře ti tam dlít.
Sousedské soužití, sousedská drobná váda,
polední vzkypění a nocí modrý klid
a proryv oblohy značený štíty mými,
jenž je mou věčností nad dnešky proměnnými,
toť já jsem na světě, šťastna svým právem býti,
jak jiné ulice a jiná náměstí.
Tam všude šťastni jdou, již vědí, kam je jíti.
Tam všude tací jdou, jež stihlo neštěstí.
Vše spěje k rozcestí: životy, činy, slova,
co člověk ochrání, co člověk nedochová,
radosti pověčné, dočasné bolesti –
a potom cesta je, tak stará a tak nová,
a na ní smířeno štěstí a neštěstí.