Prasklá kde duha se klene
nad vlastní radostí,
tam kouzelná je země,
kde boží dvořanstvo dlí.
A jak by tam jiný pobyl,
když ti jen dospějou,
kdo vyhladit znali rozdíl
mezi vinou a zásluhou?
Žádná tam nesvítí hvězda
na cestu k Betlému.
(Rým ten by: Radosten hvízdá
slepý kos tam slepému.
Rým povinný velí však: Cizá
jímá mě úzkost a bdí,
počínáť strmá jízda
k výsostem šílenství.)
Zkušení vůdcové, vari!
Bojím se vašich věd.
Vy byste namíchali
v pokrmy moje jed.
A já bych už nerozuměl,
proč v oné zemi – jak dí –
každý, kdo našel svůj úděl,
ho polekán opouští,
a schválně se oslepiv, zkouší
po vodách kráčeti,
a vystříhaje se souší
pevninu najíti.
A proč tam prasklé srdce
přístřeškem nejlepším,
proč nejmoudřejším rádcem,
koho nejvíc je konejšit.
Bolest proč právem lenním,
milostí velikou,
u věčném nad bohem bdění
oddechem, přestávkou.
Jakoby píšťaly varhan
duní sousoší korálů,
a chvalozpěvů orkán
strh’ klenbu azuru.
Útočnou spirálou kouří
těhotná ornice
a libí andělé krouží,
v bouřky se měníce.
Prchlivé blesky píší
věcnou tam kroniku
osudných tragedií
bez herců, bez svědků.
Osudných tragedií,
kde shroucení otálí,
jež sveřepě z temna žijí,
kam zatkly svou tlapu pardalí.
Toho jsoucna zatvrzelého,
jež Minerva marně proklela!
Ó, slova zapřeného
čirosti klamně zšeřelá!
Rozvorem těžké brány
(zaskříply rezavé veřeje)
k sýpkám, kde nastřádány
sudby, hrnou se peřeje.
Beránčím rounem pění,
a muži spěchají,
za ranních kuropění
tu pěnu sbírají.
A obětavé ženy
časně si přivstaly
a kouzelnou tu vlnu
ruče spřádají.
A kdo se v šat ten oděl,
nic ho už netrápí,
a kdo se v šat ten oděl,
hoří závratí.
Matka tam robátko hýčká
a ví, že to dítě milené,
na jehož zavřená víčka
pálá špice tvorného plamene,
jí nepozná, až se vzbudí,
a ona že ho už nepozná,
těsnej’ je k sobě tulí,
sedmiradostná, vítězná,
a s mramorovou tváří
uštknutí vzývá blažené,
jež lidská srdce sváří
v jediné, andělsky kamenné.
V té zemi korálové,
v té modré zemi šílené,
kde po tichých vodách plove
vypleté býlí naděje.