GUSTAVE COURBET.
(Pohřeb v Ornans)
Prokletí smíchu! Teď, hoste, bych rád, abys pronikl na dno, zřel všecko a dílo mé rád měl,
neb dáváním hádanek ztrpčen, chtěl bych tichem být, kterým se vzdá milá milenci. Ze slov mám strach.
Ni v pohled svůj nevěřím již a úzkostliv povznáším jej k tvým nehodným očím, zda zatměl
ze zrak tvůj tím temnem, zkad line se hojivý tmel puklým srdcím, která okřehla v milostných hrách.
Strach z grimassy pláče se mstí; také strach přiznat něžnost se mstí, ale běda, zhrubnou na sceně obě.
Mrtví jsou pošetilí; a ve stopě dní svojích rádi by viděli slzy a laskání – – Neblahý, pro ně se vracímvracím,
neb já, jenž jsem unikal vždycky, neb já, jenž se nesvěřil nikdynikdy, a proto pravdiv byl k sobě,
mrtvý, dnes víru tvou žádám. Mám ji – leč sobě – se ztrácím.
36