Po Magyarországu na šíř i v dél
jazyků víc je než lidí,
leč jen ten prvý z nich káže Pán ctít –
za druhé sám prý se stydí.
Chceš-li je přece znát, vlak v tom jak bouř
přehřmí je, zákeřník zrádný.
Marně ždáš, hýčkán jsa pružinou per:
k tobě tam nesmí z nich žádný. –
Mapu sem! Slovenskem jedeme teď...
Zrovna vlak zarazil kola.
Zde snad přec zaslechnu příbuzný zvuk?!
„Zolyom“... Jak? „Zolyom!“ hlas volá.
Kdo mně to ztlumočí? – Tlumočník kroj:
v řeménky spjatou zřím holeň,
cůpky, pás široký, nahou, hle hruď –
ej, tu je Detva či Zvoleň!
Zvoleň, ten rozdivný Slovenska kout –
zde bych chtěl zůstati stále...
Stroj však hvizd nevrlý vyrazil z plic:
ku předu! honem jen dále!
– Ne, ne, jen vteřinu, ještě jen mžik!
Ještě sem belhá se kdosi:
slovenský stařík, hle, nebohý tvor!
„Počkejte!“ pohledem prosí.
Ruku v před – šedivý lístek je v ní –
noha však jedva už cupe – –
Sem! tak, tak, stařečku, ještě jen krok...
ke mně: tu měkké je kupé!
V tom, co se hotoví za kliku vzít – –
Srdce mi přestalo bíti:
oh, když si vzpomenu na to i dnes,
dnes ještě musím se chvíti.
Myslíte, že jsem jej pod koly zřel,
krev jak mu vytryskla ze žil?
Ne, ne, kmet nezhynul – bylo s ním hůř:
on tu svou potupu přežil.
Ani jsem neslyšel, dobře to vím,
že by byl, chuděra, vzlyknul.
Neměl snad bolesti? Ni hněvu víc?
Či zde lid všemu již zvyknul?
Ah, jakž by bolesti necítil on,
mne když to dosavad bolí,
jako bych já měl tu ránu, já sám,
na něj co dopadla – holí.
Ovšem, ba ovšem, ten velmožný trest
musel přec Slováka stihnout:
safián v kupé a on – taký chám!
tam jak směl nohu jen zdvihnout?
Ten, co hůl pozvedl, ten, kdo jej bil,
nebyl snad pacholík sprostný:
jemnou a bílou a čistou měl pěst,
na prsou ze šňůr třpyt skvostný!
Smích za to diváků zazněl mu vděk,
zlaté až skřipce se třásly,
smích ten i dívčíma očima hrál,
jež se v tom divadle pásly. – – –
– Hledal jsem v novinách řízný ten šprým,
čta je tam potom den ke dni –
marné však: ,žert’, mně jenž nový se zdál,
v Uhrách je pro tisk as všední!
V Čechách se vyskytnout tak pádná hůl,
co by z ní vytloukli palic:
rok by ji súsedé nosili
před světem na rub i na líc!
Za to tam z Uher ten klamaný svět
ostruhy slyše jen zvonit,
zvykl si jásat: „Hle, rytířstva květ!“
a zrak si v obdivu clonit.
Než ten svět prohlédne, stokrát se dřív
vešken ret žalobný stiší –
Zví kdo kdy, hlav kolik sraženo v prach,
Maďar než hlavou byl vyšší? – –