PÍSEŇ PUŠKY.
Kdo’s člověk svobodný, mne opři o svou hruď,
a s láskou tvoje skráň k mé pažbě nechť se schýlí,
jsemť ta, jež hovoří; ne jejich vůle buď,
jen tvoje, tvoje – blesky úst mých cílí
v táž srdce, jako tvoje nenávist;
víc přitiskni svou líc, jak nedočkavý milý
mne k srdci viň –
jsemť ta, jež neptá se: zda mohu, nesmím, smím?
jsemť ta, jež neváhá – blesk, rána, dým
a střely svist –
zhyň!
Zhyň ten, kdo po věky jen komedii hrál,
sraz humanity cár, za níž se posměch kryje,
ten smál se nejlíp vždy, kdo naposled se smál,
a my jsme poslední – je konec komedie!
Oh, miláčku, – a jak se budem smát!
pod krčkem polehtej, můj smích tě vášní zpije –
o slůvko víc, o nepřítele míň –
sraz humanity cár, kdos ještě padne s ním!
hohó! jaký to žert – blesk, rána, dým
a jaký pád!
zhyň!
24
Zhyň ten, kdo sliboval a urážel a lhal, –
urážka nemstěná jak hlaveň moje pálí,
v tom žáru ocele své měkké touhy spal,
zrak záštím bystří se a smírným sněním kalí –
a milce mého zrak jak orlí nechť je čist!
Jak ptáci stříbrní mé střely tančí v dáli,
a smrtí stín
jich půtky krvavé jediným rozhodčím.
Zdar, soudce nestranný! – Blesk, rána, dým
a střely svist –
zhyň!
Tvůj tribun umlkl i senátorů sněm
a k hluchým nebesům dým z chrámů tvých se vznáší –
– bud střelný prach obětním kadidlem
a násep hlíny tribunou buď naší!
Na poli širém hromem zní můj hlas,
slyš, píseň moji, kterak skety plaší:
Jsem Čin, jsem Čin,
mou láskou Svoboda, muž volný druhem mým –
blesk, rána, dým –
ó zhyň!
25