PRAHA
A JINÉ VERŠE
VYDÁNO FONDEM JULIA ZEYERA PŘI
ČESKÉ AKADEMII CÍSAŘE FRANTIŠKA
JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST
A UMĚNÍ.
V PRAZE 1917.
KNIHTISKÁRNA EDVARDA LESCHINGRA.
[3]
PAMÁTCE RODIČŮ.
[5]
PRAHA.
Svob. pánu M. z W.
I.
My oba dva to Město milovali
jak nejkrásnější srdce svého sen,
on milenec byl vytrvalý, stálý,
však láska má jak hysterických žen,
tak plna trýzně byla, pochybností, změn.
To Město oběma se stalo osudem. –
Mně přítomností žhavou, jemu přeludem
minulých časů kouzelného gesta.
Co jeho život tonul v moři snů
uprostřed zdí a mrtvých kamenů,
v něž jeho raça, dávní vládci Města,
svou slávu spárem vítězovým vryla,
co aristokrat něžný žasem zmámený
se polostíny zpíjel rozkošného díla,
měsíce přísvitem a hedvábnými sny,
já viděl šlehat v něm života plameny,
já bloudil davem v jeho ulicích
a hltal jeho bolest, rozkoš, ctnost i hřích,
mé smysly ze všech studnic Města pily,
kde hnila stará malomoc
i tryskal pramen nové, živé síly.
7
My byli přáteli, již jednu lásku měli,
však každý jiný sen. A my nenáviděli
jsme svoji lásku sobě navzájem.
On hrdý byl a bál se, barbara chtíč dravý
že její majestát chce strhnout v denní vřavy,
a já zas pohrdal sterilním jeho snem,
jenž pranic necítí, jejž pranic nebolí –
tou celou mrtvou slávou krásné mrtvoly...
My oba dva to Město milovali
a jeden druhému svou láskou srdce rvali:
Když drsný, vášní rozrušený hlas
pro sebe žádá vaše staré skvosty,
jich ceně směje se a vítá jejich kaz,
jímž rozežral je barbarský duch prostý,
když k posměchu je vaše idylické „kdysi“ –
– ach, jak to raní,
když modla, jíž se generace klaní,
k životu barbara se přiznává a křísí.
My oba dva to Město milovali
a jeden druhému svou láskou srdce rvali:
Když melodický, tichý hlas
s přízvukem cizí, nepřátelské řeči
znak smrti velebí živoucích vašich krás,
když cizí estét tu ve vytržení klečí
před svadlou mumií a skuhrá: kdysi, kdysi! –
– ach, jak to raní,
když krásné loutky slyšet uctívání,
na jejíž životu váš horký život visí.
* *
*
8
Jen večer pojí nás. Tu v roztoužení němém
vysoko na svahu nad naším fenoménem
z modravých hlubin zvonů zpěv se dere
a vlahým vzduchem pokřik Města zní...
Pro druha kast to mrtvých miserere
a pro mne budoucnosti píseň bitevní...
Jen noc nás smiřuje, kdy čekáme, tak sami,
až naše lásky se zas v světlech zastkvějí.
Jsme spolu a přec sami. Pak se vzpomínkami
on hovoří a já s horoucí nadějí.
Již plane moře jisker, s hvězdami se mísí...
Já modlím se: kéž zítra! – druh můj: kdysi, kdysi!
On cítí: BYLO’S, – já: ó Město mé, ty JSI!
Ať pro něj věčnou lampou jest, jež visí
nehybně mezi zemí, nebesy
nedotknutelná lidmi, vášněmi a časem...
Nevidí života, dech žhavý člověka,
nevidí kráter, kotel s vroucím kvasem,
jenž přetéká...
II.
B. B.
Má krásná, pojďte, nechť se duše sprostí
v zpovědi vřelé těžkých pochybností,
pojďte se podívat na naše Město snící
v poledním žáru... Jako v dávném čase.
Zachtělo se mi krutých důvěrností
a chci je říci.
Zachtělo se mi rouhat jeho kráse
i Vaší kráse. Vůbec každé Kráse.
9
V růžovém poli zlaté plochy planou –
na mladých vnadách starobylý skvost –
vizte tu krásku v spánek zkolébanou,
jak k ňadrům tiskne mrtvou minulost,
jí těžkým příkrovem je stará její pýcha,
a pod ním mladá bytost líně dýchá –
– kontrastem tím si zvykla vítězit
a snít a snít...
Je krásná. A v tom tragická je vina
bláhových srdcí, jež k plané kráse lnou.
Kdys do jejího rozkošného klína
my pohřbili svou mladost neplodnou.
Jen vzpomeňte. Tam pod Petřínem kvetou
třešňové sady, jasmín, šeřík, hloh,
v to zvonková se píseň chvěje nad Loretou...
kdo, mladá touho, odolat ti moh’?
Jak neutonout srdci v moři pokušení,
když smysly hoří, mladá krev se pění,
jak neuvěřit její svůdné lsti,
jež místo života nám dala marná snění
a místo činů prudké radosti,
jež kletbou jsou i pýchou naší mladosti.
My žili sníce. Naše sny pak měly
i její vůni, barvy, duši, tvar...
Ó proč jsme tehdy vzali Circé kouzelnice
ten zrádný dar?
Od doby té my živoříme, sníme,
uprostřed krásy v slastech otročíme,
po čem se ruka vztáhne, mezi prsty zmizí...
10
Jsme bez duše jak ona. Duch náš zakletý
je v bytost, jež nám cizí.
Jsme estéty.
Má krásná, pojďte. Nechť se duše sprostí
v zpovědi vřelé hříšné minulosti,
nadešel den, své hříchy bychom smyli.
Pojďte, v tvář Městu jako v dávném čase
budem se rouhat Vaší, jeho kráse.
A vůbec kráse, bez ducha a síly
a bez velikosti...
III.
Jsou okna domů smutných očí řady,
které se ptají:
Jsou mrtvy. Vzpomeneš? A ty jsi ještě tady?
A vyčítají...
Jsou dvéře sedmi zámky uzamčené
v tvém rodném klínu,
od jejichž prahů stráž tě odežene
zrazených stínů.
A staré stěny – tváře lásky bědné,
zbrázděné bolem,
vzpomínkou krutou na tvou zradu blednou,
kráčíš-li kolem.
Jsou kouty hanby, které smrt a tlení
v jasné dny šíří,
kde mládí tvého mrtvá poblouzení
tlí na pranýři.
11
A někdy zdá se: žádné viny není,
jen fantom pouhý
jemného srdce, prudké zahýření
veliké touhy,
spoutaných křídel mocné rozepětí,
zkoušení síly,
lásky, jež snily žhavě o objetí
a udeřily...
Že tvoje malé radosti a žaly
se propadají
a zástavy, jež dříve slavně vlály,
že dosud vlají...
A ničeho ti není líto v světě,
vše bylo darem.
Jdeš ulicí jak hřbitovem, jenž kvete
novým zas jarem...
12
APOSTROFA.
I.
Ty’s nezrodila si své Medici, jak v kráse tvá sestra jihu,
v skráň cizí Ti ruka vplétala slávy a přepychu skvost,
Tvůj rod neznal grácie myšlenky, jen její osudnou tíhu,
a kráse Tvé jakoby na vzdory v kacířské plemeno vzrost.
Když nejokázalejší nosila’s šat, Tvé děti se hanbou rděly,
nad národa Tvého kdys’ hřbitovem sad věží Tvých zlatem zkvet,
když duše Tvých synů se smrtelnou mrákotou obestřely,
tu magickým bengálem ozářil smuteční krásu Tvou svět.
Co srdcí Tvé krve i jazyka trnulo v úžasu němém
před závojem, kterým jsi halila vzkříšení své i skon...
13
Co proroků zplakalo nad Tebou – zmučeným Jerusalémem,
když nad střepy prostého kalicha vstal v pýše Tvůj Babylon.
II.
Pod vybledlou oblohou severu jak pod cudným genia čelem
když nadšená myšlenka plápolá, Tvá kypící spanilost hoří –
Ty vkotvena v srdce pevniny v osamocení svém skvělém,
Ty jediná můžeš oželet majestát nesmírných moří.
Kdo v chrámech Tvých kamenných rozbil svůj stan, Ty’s mučednicí byla jeho,
Tvá stigmata byla i symboly, Tvé oltáře byly Tvé rány,
Ty’s byla i kolébkou Beránka, v krvi své zardoušeného,
Ty’s byla i královstvím Vítězné Sedmibolestné Panny...
Tvé oltáře nejsou už bojištěm, Tvé děti už nejsou lid boží,
jen úsměvem krása Tvá trpící zakrývá jizvy své živé,
a občas jen opojen vlastním snem bláhový poeta složí
hold nesmělé bídy kráse Tvé – květ bledý své mladosti chtivé...
14
III.
Dech věčného zrání však vane z Tvých zdí, dech úrodou těžkého kraje
a v hodiny žhavého čekání už srpy Tvých ženců kdes znějí...
Je nová to láska, jíž plane Tvůj duch, plod nový Ti pod srdcem zraje,
však novou též krví zas omládlou Tvé bolesti krvácejí.
Ty zastárlé bolesti nebolí, ty rány už přebolely.
Na nepřízeň dnů dávno minulých zříš s úsměvnou melancholií,
jen někdy se zachvěješ úděsem, když nové dny s drzými čely
v tvář, v minulost svoji zasněnou, zas novým Tě políčkem bijí...
Ta rána, již nepřítel zasadí, je oprošťující mukou,
víc studená láska gourmanda tvou bezmocnou nevinnost mrazí, –
hle, melancholický hold dandyův! Aristokratickou rukou
svou naparfumovanou visitku v Tvé zelené vavříny hází.
15
BAROK.
Až udeří té nízké lásky zrada,
své hoře slož v klín sochy mechový.
Na otázku, již bolest tvoje spřádá,
ten kámen sladce tobě odpoví.
Smích její krutý, který slunce zlatí
hlubokou něhou věcí živoucích,
naučí srdce tvoje shovívati,
pyšnému štěstí naučí je zlých.
Je život krátký, ale chce se žíti,
po prudké kráse ukojiti hlad.
Veliké viny nelze zapomníti.
A krásný vrah? – Musíš ho milovat...
16
SOCHY.
Nuž tedy lásko sporů dychtivá..
Shakespeare.
Jen kámen, kámen. Moře kamenů,
a každý z nich skrýš světlého je snu...
Skrýš? – Jemná slupka, za níž oko zří,
jak žhavá duše mává perutěmi.
Ó město čarovné! Tvůj kámen hovoří
a člověk tvůj je němý...
Jsi celé němé, ctnost jak nevědomá,
stud zakřiknutý, nepomstěný hřích,
jen kámen žvatlá smyslnýma rtoma
sta krásných bůžků, světců kamenných
nestoudné credo neživotných věcí
a s krutým úsměvem v rej ulic dolů zří...
Ó štěstí, mezi kameny být doma,
ty štěstí všech, kdo v štěstí nevěří!...
Být s vámi nahoře, pták němý v zlaté kleci,
žít mrtev, zaklet v kráse kamenné,
stín hedvábný, jenž vítá úsvit dne,
svou paží kamennou oblakům v pozdrav mávat
a hvězdám hasnoucím vášnivé „s bohem“ dávat
17
jak přízrak růžový. A potom sluncem zalit
své nahé údy v chladný břečtan halit,
stát němý, zmrazen náměsíčným snem
nad srázem propastí vystlaných jasmínem...
Být nahoře, kde krouží sbory ptačí
jak modré prapory kol fial katedrál,
kde fikce zhýčkaná po srázných římsách kráčí
a život vdechuje v trig zkamenělý cval,
v zrak světců v hříšné muce zkamenělý
v nymf modlitby a v ďábly s panen těly
i v půvab nezbedný, jak šilhá amor malý
po berli biskupa, v kyklopů černé svaly,
ve spáry chrličů, jež holubice dáví,
ve vlnu ňader, v lehké péro paví,
co nad kadeří zkamenělou kývá –
života koketnosti parodie lživá...
v to hnízdo závratné, v němž sen i žádost dřímá,
kde zvony šeptají a ticho hrobek hřímá,
kde odříkání touhu svádí v rozhovor,
kde rujná píseň rolí, lučin, lesů, hor
v andante sladké varhan zaznívá...
Nuž tedy lásko, sporů dychtivá,
tvá odvaha kdy nejvíce se bála?
Z těch krásných lupičů kdo nejvíce ti dal,
na kterou lež jsi nejvíc přísahal
a která pravda nejvíc obelhala?
Z těch světů dvou zakletých v kameny
zda v jeden z nich jsi kotvu jistoty
mé srdce vrhlo? V rozvrácené dny
zda jeden slovo muže děl? A co jsi dělo ty?
18
Ty Města spáčů nepokojný synu,
bohatých hodů hladovící hosti,
na kterou hrobku těch dvou minulostí
jsi vsadil živé sémě svého činu?
Jak vojska dvě, jež hubila se kdysi
a potom k smrti zemdlená se mísí,
by padlé pohřbila a v nové boje příští
se semkla v šik, až zazní znamení,
tak rozsely vás věky po bojišti
dvou ideálů bitci kamenní!
Jste mrtvi? Žijete? Tvář svatou vírou vzňatá
tu posud střeží chrámů šerý práh,
tam pod kyrysem planoucího zlata
se posud pyšní graciosní vrah,
tu pohled víry k nebi obrácený
sen božský vzdorně hledá v oblacích,
tam s hlavou sklopenou zří milostný zjev ženy
na krásné dítě v sladkých loktech svých,
co něžná pata hadí hlavu drtí.
Odvěký zásnub života a smrti,
boj pýchy drtící a té, jež k nebi vzlétá –
království z onoho a z pozemského světa,
křeč vášně asketické, smyslů zázraky
bastardi ducha, hmoty s oblaky...
moc kralující té, jež sní a sní,
a obě s potrhaným laurem na skráni.
Ty Město čarovné. Po moři kamenů
bez cíle bloudí vraky vzdušných snů –
tvůj kámen hovoří a člověk tvůj je němý...
19
Strom dávnou bouři ve dví rozeklaný –
tvá bytost vzrostla dvěma haluzemi,
jež zkvetly v dvojí květ. A obě ve květ planý...
Nuž tedy lásko, sporů dychtivá,
dvou živých tužeb těla neživá,
z vás jedné tuším nenadálý pád.
Jak dlouho dvojím květem chcete kvést?
Má kráso uvadni! Chce ovoce tu zrát,
ten starý sad chce ještě plody nést!...
20
ULICE.
V podvečer na tebe čekávám, štěstí ty prokleté moje,
plaché vy rozkoše lakomce, vášni, jež zpíjí i mučí;
v podvečer, když byly umlkly v předměstí tovární stroje,
dlažba kdy ulice setmělé pod kroky tisíců zvučí,
ospalým tempem kdy davu proud valí se lenivě po ní,
šalebné přísvity tančí v nich s jiskrami od kopyt koní,
požáry reklamy zahoří, odlesky svítilen spiaté
blýsknou jak v černý vlas temnoty vetknuté hřebeny zlaté,
na křižovatkách kdy vřavy spád jak povodeň přes jezy hučí,
viadukty kdy se zachvějí dunivě pod vlaků koly –
v podvečer toužebně čekávám, na štěstí čekám, jež mučí,
na rozkoš, která však bolí...
Pod okny kročeje šelestí, hlaholí zmatené hlasy,
okolo zasněné zahálky ctižádost šíleně chvátá,
21
v opilou píseň i dotěrnou cudné i nestoudné krásy
kadence ženského smíchu zní, zvonivé znění jak zlata.
Bystřina živoucích bytostí řítí se zděnými břehy,
pohledy blýskají vášně v ní s krotkými úsměvy něhy,
na vlnách kalných a vzkypělých kol hříchu zlacené sluje
okolo úskalí neřestí vrak naivní lásky pluje.
V dobu tu zajatce propustí v předměstí usnuvší stroje,
ubledlé vězné své vydají skladiště a kontoáry,
v ulice vychrlí ze svých děr živoucí poklady svoje zavilý lakomec starý.
V podvečer čekávám na ten div. Ulice křivé se stměly,
pod okny vlny se vzdouvají. Vzplaň již a vzbuď se, můj dive!
Okamžik nastal, kdy podloudně Lakota moje se dělí
se starým Městem tím chamtivým o jeho poklady živé –
– o jarý křik, který dusilo školáckou moudrostí denní,
o vlahé pohledy jeho žen v kouzelném osvětlení,
o hoře bez cíle bloudící, o lásku, v zkázu jež chvátá,
o perly ctnosti, jež zkažené hodilo do svého bláta –
Cítíš tu muku již v štěstí svém, rozkoš v své neklidné muce,
22
nepokoj vášně, jíž v noční čas lakomce prsty se chvějí?
Vyjdi již, srdce mé, v ulici! Vnoříme lačné své ruce
v prokletou lázeň tu její...
Půjdeme s láskou svou k nárožím, v něž její příboje bijí,
dáme se strhnouti v její vír, ke dnu se až ponoříme,
lapneme lehounký stříbrný brak, po vrchu který nás míjí,
zvedneme diadém zločinu, těžký skvost, na dně jenž dříme –
nejtišší kde je v ní hlubina, nejvýš kde stříkají pěny,
zdarma kde klín svůj Ti nabízí, žitím kde platí se ceny,
projdeme Scyllou a Charybdou, kterými děti své drtí,
soucitem dotknem se slabiny, v níž dřímají zárodky smrti,
budeme tak jako bohové, znajíce rub dobra, zlého,
askety – světci v orgiích, hýřily v taverně chudé –
zamilujeme-li něco si z tohoto bohatství všeho –
– po tu noc – naše to bude ! –
23
PÍSEŇ PUŠKY.
Kdo’s člověk svobodný, mne opři o svou hruď,
a s láskou tvoje skráň k mé pažbě nechť se schýlí,
jsemť ta, jež hovoří; ne jejich vůle buď,
jen tvoje, tvoje – blesky úst mých cílí
v táž srdce, jako tvoje nenávist;
víc přitiskni svou líc, jak nedočkavý milý
mne k srdci viň –
jsemť ta, jež neptá se: zda mohu, nesmím, smím?
jsemť ta, jež neváhá – blesk, rána, dým
a střely svist –
zhyň!
Zhyň ten, kdo po věky jen komedii hrál,
sraz humanity cár, za níž se posměch kryje,
ten smál se nejlíp vždy, kdo naposled se smál,
a my jsme poslední – je konec komedie!
Oh, miláčku, – a jak se budem smát!
pod krčkem polehtej, můj smích tě vášní zpije –
o slůvko víc, o nepřítele míň –
sraz humanity cár, kdos ještě padne s ním!
hohó! jaký to žert – blesk, rána, dým
a jaký pád!
zhyň!
24
Zhyň ten, kdo sliboval a urážel a lhal, –
urážka nemstěná jak hlaveň moje pálí,
v tom žáru ocele své měkké touhy spal,
zrak záštím bystří se a smírným sněním kalí –
a milce mého zrak jak orlí nechť je čist!
Jak ptáci stříbrní mé střely tančí v dáli,
a smrtí stín
jich půtky krvavé jediným rozhodčím.
Zdar, soudce nestranný! – Blesk, rána, dým
a střely svist –
zhyň!
Tvůj tribun umlkl i senátorů sněm
a k hluchým nebesům dým z chrámů tvých se vznáší –
– bud střelný prach obětním kadidlem
a násep hlíny tribunou buď naší!
Na poli širém hromem zní můj hlas,
slyš, píseň moji, kterak skety plaší:
Jsem Čin, jsem Čin,
mou láskou Svoboda, muž volný druhem mým –
blesk, rána, dým –
ó zhyň!
25
HRDINA NAŠÍ DOBY.
Fragment balady.
I.
Je marno myslet, marno psáti,
a marno hýčkat jaký cit;
nač ještě srdce něčím dráti,
nač ještě srdce konejšit?
Jak balvan doba na něm leží
pod těžkým rmutem hlubiny –
to srdce však jest ještě svěží,
hle, bubliny, jen bubliny...
Jsou vzkypělé, však plynou tiše,
jsou bez tíže a bez všech pout –
Jak? – ještě na dně cosi dýše,
co dávno mělo utonout?
2.
Nerozumím té hře, jež mne baví,
neptám se nikoho: proč a zač...
Na stavbě rostoucí přes naše hlavy
prostý jsem přidavač.
26
Přidavači jsme doby jen prostí,
její však vzmach nás k výší vznes’ –
My, kteří snili nemožnosti,
nemožný sen svůj žijem’ dnes –
Jiné mne otázky pochybou mučí,
nikoli prosté: proč a zač...
V polozbořené lesní kuči
sténá pláč. A jaký pláč! –
S risikem hry té uvyk’ jsem hráti,
vzruší mne jenom už její chvat.
Až bude dohrána, klid se mi vrátí,
možná, že také co já mám rád.
Kdosi z nás umírá, jiní žijí.
Samí to hráči. Samý rváč.
Hrajeme. Naši se udatně bijí...
Jsi také hráč... Však jaký hráč!
3.
Myšlenky moje jsou pokojné, chladné,
srdce jen buší, pne se sval.
Kdosi z nás padl už, kdosi padne.
Bůh s tebou, hochu. My jdem’ dál...
Chvíle je hrůzněkrásná a plná,
zázrakem den je včerejší.
Zda jsi má duše lehkomyslná
žila kdy chvíli svůdnější?
27
Dubové lesy jsou hrůzněkrásné
i sněžné mé lůžko v závěji.
Zda ten můj život, nežli shasneshasne,
vzepláti mohl jasněji?
Dubové lesy jsou žlutohnědé
a příkrov můj – bílý, zářící...
krásné dvě rány dnes ruka má vede,
dvě rány krásné, smrtící...
Dvě rány vede dnes ruka moje,
osud se postará o třetí.
Nepřítel, já – ji přijmem’ v stoje,
– však bůh stůj při mém děvčeti!
Mladosti dnové milostí hravou
hýčkaly jemně mne i ji –
– dceru své doby. Dcerou je pravou:
Zabíjí... Jako já zabiji...
4.
Co zabije nás, oči tvé se ptají
s jakýmsi klidem velkých nadějí.
Kdy zemřeme? Tvé rty se usmívají...
Svět chví se kol. Ty rty se nechvějí.
Snad včera ještě v rozkošnickém snění
žvatlaly sladká slova dítěte...
Dnes praví: „smrt“ v poklidném okouzlení...
„Kdy zemřeme? – Kdy, drahý, zemřete?“
28
Co zabije nás? Velký dnešek váhá,
snad větší zítřek dnem je odvety.
Podej mi ruku. S vrchu jde má dráha
a letím tryskem jemu v ústrety.
Tvé líce žhnou a vlasy tvoje vlají
jak divým vichrem dujícím kol nás...
Kdy zemřete? tvé polibky se ptají
a klidný je tvůj dech a klidný je tvůj hlas.
29
STESK STRAŽE.
Jsi sám. A nevíš, zda bdíš či sníš
v tom podivném kraji.
Měsíční světlo a noční tiš...
Podivné tváře temnoty tají.
Živý se mrtvole podobá spíš
a mrtví zde živými stíny se zdají...
Jsi sám. A kdosi daleko tam
jakoby šeptal: Vzpomínám...
Nevěř. – Ten hlas i ty tváře lhou –
Smyslů to klam.
Shaslé to světy jen bloudí tmou.
Jsi sám a sám.
Nevěř. Nic nebylo, nebude, není.
Jen veliké utišení.
Až – „tam“.
Brzy se rozední. V modravé dáli
doznívá píseň: Vzpomínám...
Na líci tvojí se rosa stkví
velikou krůpějí...
A podivno – pálí.
30
Kdos’ na blízku vzlyk’. – Stůj! – Kráčí mhou..mhou...
Zvěř ze sna se budí.
Kdo tam? Stín ptáka šleh’ oblohou.
Tep srdce tvého ozvěnou zní
studenou ozvěnou v bezedné hrudi:
Kdo tam, – – kdo tam –
– – –
Jsi sám.
31
*
* *
I.
Za jitřní rosy a v šedivé mlze my po prvé v žití se zřeli.
Po prvé zkřížil mé cesty – mladý a silný a smělý...
Byl to můj nepřítel. Osud nám kázal se bíti.
Jeden z nás musel jít s cesty. Osud chtěl – on musil jíti...
Byl to můj nepřítel. Srdce přec bolestí šílí,
zrazeno silnou a velikou dobou, svedeno malou a slabou svou chvílí...
II.
Vrátíme-li se kdy, svědomí mé bude bílé...
Veliké lítosti šat jest bílý:
Nad hříchem, který nám vnutila chvíle,
nad vinou, jíž jsme nezavinili...
32
Obraz Tvůj v zpomínkách mých bude kvést
jak matce Tvé, které jsem musel Tě vzíti.
Tichým průvodčím bude mých cest.
Bez výčitky. Tak muselo býti...
Tvá smrt byla dar. Jsem povinen díky.
Krvavým výkupným za moje žití.
Světí mé přítomné okamžiky.
I budoucnost. Budu-li nějakou míti.
33
POCHOD.
Jdu jako bez ducha ve znoji, prachu cesty,
a povlak šedivý můj kryje stejnokroj, –
jdu v žhavých oblacích, jdu vesnicemi, městy –
jdu jako bez citu, jak rozejetý stroj.
Šat mokvá potem mým, prach silnice jím smáčím,
v týl Slunce sedlo mi, či samo peklo snad, –
za pravou nohou v před s námahou levou vláčím,
za levou pravou zas a dál tak napořád...
Ráz – pravá – levá – pravá – levá – pravá –
jak věčné kyvadlo, jež v dáli ubíhá...
tím rytmem šíleným mi třeští horká hlava,
v níž mozek pozvolna mi úpal sežíhá...
Ret vyprahlý a zraky do krvava,
dost, – nelze dál! – Sním? Umírám to snad?
Ráz – pravá – levá – pravá – levá – pravá,
slyš, tambor v pochod ryčným tempem vpad’.
A dál zas dále v pekelném tom žáru
kol chladných borů, loubí, stinných stěn,
kde z oken, dveří, záspí, trotoárů
nás vítá údiv dětí, soucit žen,
34
a za město dál silnicí se valí
jak bílým řečištěm proud rozžhavených těl –
Obzory v mdlobách sní – obláček malý v dáli –
však nikde nepřítel. A nikde nepřítel!
Ráz – pravá – levá –. Padnu. – „Vzhůru, braši!“
šíleným hlasem vřeští polnice...
Kdos’ padl v řadě... Bílý oblak vznáší
se nade hrobem v prachu silnice.
Jen ku předu, – slyš, buben chroptí, šílí,
leč marně – – staví běh svůj řeka těl.
Hle, vlna za vlnou se klade v povlak bílý...
A nikde nepřítel...
Jsme u cíle. Pod drobným štěpem suchým
ve mdlobách leží, kdož se chtěli bít...
Bez boje, poct... Pod nebem zažehnutým
o stínu šachty padlých budou snít...
35
TURNAJ LÁSKY.
Jsou přípravy skončeny. Po celém kraji
nám do cesty fábory haluzí vlají,
svah pahorků samý je květ a chvoj.
V koberci z drnu mře zvuk našich kroků. –
Tak jsme se utkali. Sok proti soku
na signál skřivánčí čekáme: v boj!
Teď hodina odbila slavného klání –
kraj šepotá v napiatém očekávání...
slyš, skřivana hlas, už nemožno zpět.
Zrak slzou ti plá? Pryč s milostným zmatkem!
Chci vzdorem by planul, jak v odboji sladkém
kdys’ při prvním vyzvání s mým když se střet’.
Ej, nepros tím pohledem něhy a bolu,
jak rekové dva jsme se utkali spolu,
ať bez hany barvy své můžeme nést.
Ty slzíš? Tvé ruce v mých dlaních se chvějí?
Slyš, fanfáry jara jak ve vzduchu znějí,
že počátek turnaje lásky, to zvěst.
A až se ret ke rtu ku polibku schýlí,
ó nepros, má krásná, v té vítězné chvíli
svým pohledem měkkým jak uštvaná laň.
Spíš s grácií hrdou, blesk pýchy v svém oku
svá ústa mi nabídni: rovnému soku
tak hrdina padlý svou podává zbraň.
36
TŘI A TŘI.
Jen pět nás tam leželo v příkopu u samé cesty,
kdes v úkrytu za lesem zůstal náš prapor a pluk
a opodál za námi tichounce leží náš šestý...
On nedoběh’. Pad’ jako kámen. A zmatený tluk
jen pěti živoucích srdcí, dech pěti živoucích těl
zní za dne i noci do rachotu pušek a děl...
A tichounce leží náš šestý...
Tak za dne i noci. A pozítří na úsvitě
z nás pěti kdos v příkopu zasténal slabě a ztich’...
Jak podivný hlas! Jak ze sna když vykřikne ditě.dítě.
Hej, hoši, zda bdíte? Jen čtyři se ozvali z nich.
A pátý ten mlčel. Ruku mu na srdce kladu.
Je bledý a tich jako kamarád vzadu.
My k němu ho svalili hbitě.
Jdou oblaka němá nad prerií zelených lánů...
Tlum uštvaných ptáků teď do brázdy opodál slét’.
V zem tisknou svou živoucí hruď. A čekají smrtící ránu.
Jak nám i jim nemožno ku předu jíti ni zpět.
Jsou zmateni. Zříme, jak něžná jich tílka se chvějí.
Jsou našimi bratry. V zoufalé beznaději
k jich horkému životu soucitnou láskou planu.
37
Nad hlavou peklo. I země, jež životem dýše,
se chvěje jak bezmocný tvor, jejž zachvátil před smrtí děs.
A v příkopu u cesty šest tvorů spočívá tiše.
Uprostřed hranice – mateřídoušková mez.
Opodál horečných očí zrak vyhaslý do slunce civí.
Tři mrtví jsou vzadu. A napřed už jenom tři živí.
Dva cizí to světy. Znepřátelené dvě říše.
A za nocí teskných, kdy kotouče krvavých hadů
do ruda barví hvězdnaté oblohy třpyt,
k nám hovoří příšerné úsměvy tří mrtvých ležících vzadu.
Říš nicoty láká tři živé, jimž nechce, ó nechce se jít.
„Nu, na kom je řada?“ – Dlaň mrazívá ku srdci sahá.
„Jsme tři proti třem!“ – Rozkošná rovnováha.
Kdo s koho?
Kdo přijde k nám sesílit tu naší zamlklou řadu?
Tak volají, vábí a prosí, a bitevní vřavou
hlas jejich k nám proniká střely jak smrtící svist.
Mé srdce je šílené. S láskou ku životu dravou
v hlubinách jeho se probouzí nenávist.
To nenávist hrůzná k těm studeným svůdníkům vzadu
a láska má šílená... S modlitbou rty svoje kladu
na vonící zemi – milenku usměvavou.
Ó sladký ty genie všeho, co roste a dýchá,
co květů jsi za jitra zplodil a večer je smrti dal v plen,
slyš prosbu mou smělou – hle, odvahy mladistvé pýcha
je zlomena. V troskách tu leží můj vypiatý sen.
38
Za okamžik bytí dám vidiny duše své sladké
a spasení věčné za žití jepice krátké –
za jeden, jediný den!
Za jediný den. Má touha ho u věčnost vzklene
a v tisíce úrodných dnů co vteřiny rozdělí,
a v tisíce růžových jiter, večery vyzlacené
posledním paprskem slunce a prvními pocely,
své mladosti ubledlým snům, jež srdce mé z vděčnosti hostí,
dám tělo a vášnivou krev horoucí přítomnosti
a v štěstí rozkoší žitých vtělím své sensace sněné.
Čas plyne a plyne. A tré živých u předu leží
dny, měsíce, roky a věky snad – kdož to ví?
Smrt v lůžku spí živých. V mateřídoušky pach svěží
tři mrtvých tam vzadu dech mísí se morový...
A když se noc ztiší, tu slyšíme vábení známé:
„My čekáme. Pojďte.“ – „Dnes nikoli. Vytrváme.“
„Táž náhoda, která vás zabila, životy naše dnes střeží.“
Pak hnali jsme útokem. Jaký to tanec byl divý,
když prapor náš vypad’ a strhl nás tři živé vpřed.
Boj krvavý vzplanul. Však osud byl milostivý...
a my tří se vrátili. K druhým třem přišli jsme zpět.
Zde leží tak ještě. Zřím v tváři jim výčitku tklivou,
rty zčernalé křiví se v grimasu lítostivou:
Kdo s koho?
Vy zvítězili jste, vy živí...!
39
HÁDÁNÍ Z RUKY.
Můj krásný pane, host jsem v této zemi,
svou malou ručku, prosím, podejte mi,
chci vám z ní číst:
čím jste, čím budete, čím duše vaše plane,
ach, jak je běloučká a čistá, krásný pane,
jak nepopsaný list.
Jsem hostem v této vlahé, krásné zemi.
Kde Mároš bouří svými peřejemi,
tam divoká má vlast, –
sem přišla jsem jak v jiné cizí kraje
číst lidský osud, budoucnosti taje,
čarovat, hádat, promiňte – i krást.
Jen žebrat ne. Všem čárům vědy klamné,
kabaly, magie má matka učila mne,
jen žebrat ne a lhát.
Co řeknu, pravda čistá je a čirá,
můžete klidně ručku kavalíra
bez uzardění v cikánčinu dát.
Já dosud hádala jen z úbělových dlaní
jak hrdé lvice krásných zdejších paní
a milost, vášeň, touhu četla v nich –
40
už syta jsem těch ženských svodů, lásek,
teď v dlani muže, plné tajných vrásek,
já osud bohatýra čísti chtěla bych.
Hle, tady středem jediná jen rýha
do měkkých podušek dvou ukrýti se sbíhá,
jak vlásek tenká je, leč věstí štěstí, zdar,
ta jedna poduška, – tu Venuše vám chystá
a druhou, hle, oh, převýnosná místa
udílí v Beči*) milostivý car.
Budete milován a šťasten, bohat jistě,
růžový pahrbek zde na tom skrytém místě
je jistější než bankovka a šek,
však celá ruka – což mne Šejtan**) mámí:
ni bohatýra, ani krásné dámy,
čí ručku má můj krásný panáček?
To není ruka otroka ni raba
ni aristokratova nervosní a chabá
ni bodrá šosáka, –
ne dandyho, ne gentry, diplomata –
fuj, dlaň ta zbabělá a z bezkrevního bláta,
mladého žebráka!
*) Vídeň. – **) Ďábel.
41
PATHOS ODCHODU.
Dlouhými doušky my jsme víno pili,
po dlouhých douškách život svůj jsme žili –
poněkud záhy skončí žití kvas.
Až přijde čas – svůj osud jasně zříme:
jak vínem opilí své údy položíme –
– až přijde čas.
Jak vínem opilí. V sluch známé melodie
zní akord rozbitý. – Zář světel v oči bije,
nad žití tabulí se svůdně mihotá...
Slovíčko na rtech, které nelze říci
a v ústech vlahou, trochu svírající
nasládle trpkou příchuť života.
Dřív třeba odejít. Horečka sálá z lící –
dřív, nežli druzí spolustolovníci
ten trapný případ sami vycítí.
Jen v posled vštípiti si rysy drahé hlavy
a slůvko prohodit, jež „s bohem navždy“ praví
a douškem posledním svou bolest zapíti.
Teď vstát a jít, když ještě rosou svítí
hodovní květy na tabuli žití,
se srdcem lačným všemu s bohem dát!
42
– teď vstát a jít, když dívčí zradiv snění
zrak milovaný v prvním opojení
počíná božskou jiskrou vášně plát!
V smích laškujících plné číše znějí...
neslyšet kroků, jež navždy odcházejí
uprostřed kvasu v noci věčnou tiš –
vše třeba zanechat: květiny, světla, ženy,
z života slavnosti jen úsměv rozjařený
lze s sebou vzít v půlnoční smrti říš.
S úsměvem odejít a v nestřežené chvíli...
jak ten, kdo ztráviv večer roztomilý
na lůžko spěchá v lehké závrati –
jen v sladkobolné naději, že časem
dvé krásných očí s bolestí a žasem
k prázdnému místu se maně obrátí – –
43
MILÁ U MOŘE.
Z modravých dálav k pobřeží tančí vln zelených bělostná pěna.
Parami dýchá moře a ozonem zelená zem.
Jsi najada? Jsi žena?
Co přišla jsi hledati sem,
ty sama jak moře i pobřežní písek a skalnatá stěna
vesmírnou lázní provoněná.
Jsi hebká a čistá jak drobní ptáci, již vysoko v oblacích
koupou se v slunečním světle,
modř obzorů dalekých září ti ve zracích,
kořennou vůní polední zlatých dýchají dlaně tvé teplé.
Víc rozkoší nemůže lidskému srdci dát celá ta nádhera zdejší.
Co přišla jsi hledati sem? Ty sama dar smyslů nejnádhernější?
Co přišla jsi mořskému pobřeží vzít,
vln rytmus, hru paprsků, oblaků stříbrných klid?
*
44
Z dalekých obzorů k pobřeží tančí vln zelených bělostná pěna.
Parami dýchá moře a ozonem zelená zem.
Žel, najada nejsem, jen žena.
Jen malá a nešťastná žena, jež hledat jde útěchu sem.
Z daleka přicházím, z města, kde život svůj celý
pospolu tísní se lidé jak nemocné včely,
v zatuchlých kobkách si kradou své světlo i vzduch,
mezi nimi můj milý, můj jediný soudruh i bůh...
Škoda těch nocí, kdy v špinavé mlze se plameny ulice svítí,
tehdy on přicházel na prsou mých jak v kytici lučního kvítí
blouznivou hlavu svou skrýt,
v loktech mých složit rmut denního chvatu a spěchu,
polibky svlažit rty svadlé a nabrati dechu,
k zápasům zítřka bouřlivým vínem mladistvé lásky se zpít.
Já byla mu mořem, i vzduchem, i krajem za letního, zářného zrání,
s úsměvem vděčným bral ovoce života rudé s mých růžových dlaní
a za to mne trochu měl rád...
více než drobné a sladké ty dary ženského milování –
já malá žena, co mohla jsem více mu dát?
Ó moře, dej touze mé divoký spád, jímž v bouři tvé vlny se řítí,
a nevinnou vášeň objetí tvých, když vlny tvé celují břehy!
45
Dej úsměv mi zářivý v slunci, jímž na vodách v daleku plachtoví svítí
a v měsíčních nocích šepot vln tvých pln cudné a milostné něhy,
dej zrakům mým rozmarný třpyt, jímž hvězdy v tvé hladině hrají,
tvých propastí modravou hloub, jež poklady kouzelné tají, –
nechť v říš jeho blouznivých snů vejdu v nové a vítězné zbroji
k slednímu boji,
ó moře, dej lásce mé nevinnou nesmírnost svoji!
46
IMAGINÁRNÍ PORTRÉT I.
Bez hlesu úlevy touha má žije i zmírá,
chladnýma dlaněma pýcha má ústa jí svírá;
výkřiky srdce, když vášeň svým bičem je zraní,
smutnými vězni jsou úbělových dlaní...
S touhami neskojenými žití své promrháš v boji,
nepoznáš rozkoší jiných, krom’ jediné – lásky to mojí –
v objetích nespočineš, jimiž hlubiny vášně se měří,
nepoznáš nepokoj srdce, když dívčímu sluchu se svěří.
Nepoznáš lichotných proseb, svou kořistí zmatených díků,
čarovné mluvy dvou zraků, dvou diskrétních důvěrníků –
můj budeš, na věky můj, vždyť pokrevní pouta nás pojí,
kdybys i v mlčení věčném se zalknout měl v náruči mojí!
47
Mládí tvé uplyne bez lásky květů a plodů,
duše tvá nezjihne od smyslů omamných hodů,
až se čas naplní, má láska k činu tě vzbudí
s očima jasnýma, se srdcem železným v hrudi.
Znamení zářící vryji pak na tvoje čelo:
komu že’s odevzdal duši, pro koho’s mučil své tělo...
Lehce, jak země tě nosila, pojme tě do svého klína
s tajemstvím nejzázračnějším – miláčka královnina.
48
IMAGINÁRNÍ PORTRÉT II.
Jak hladovící pes tak bloudí mezi domy –
květ jedovatý města, ulic bludný stín.
Vzdor božské svévole spí v jeho podvědomí
a v srdci dříme stesk zlých, nesmířených vin.
A duše tiše lká pod tíhou dávné viny,
již nelze vyvolat a nelze zapomnít...
Ó chvíle sváteční, kdy svitne v její stíny
o příštím smíru sen jak hvězdy vlídný třpyt.
Sen o velikém dobru a o andělské kráse,
jež budoucnost ti vloží v poskvrněný klín...
Když s výšin rozhledem tvá duše pokochá se,
v hloub sejde mlčky zas do stínu rozvalin...
Tam bloudí sama dál a tápe jejich temnem
po jednom východu, v němž úsvit dne se chví,
o Věcí podstatu v svém zápolení jemném
si třísní čistý šat a ruce krvaví.
49
A přec jim lichotí a dává sladká jména
a zdobí barvami a hýčká jejich tvar –,
tak stále chutnající, nikdy nasycená
na mrtvých ústech snu své lásky chladí žár.
Když mluví Noci hlas, tu stane hned a ztichne,
dál kráčí jen když kol se ticho rozhostí...
Dřív nezdrží ji nic – až v temnu na ni dýchne
chlad květů ledových na oknech věčnosti...
50
PROBUZENÍ.
Vzplanula večernice mdlá
pochlebným údivem:
„Jaká to růže rozkvetla,
můj hochu, v náručí tvém?“
Zašeptal oknem snící sad
toužně a unyle:
„Jaký to bohatýr má tě rád,
děvče mé spanilé?“
Krotká noc, tichá, bázlivá
v jizbu se vlídně naklání,
černými rouškami přikrývá
mladého štěstí rouhání.
*
Růžový úsvit v lůžko pad,
mladý den oknem v jizbu dých...
– „Má milá, strašno je milovat...“
– „Miláčku, umřít chtěla bych.“
– „Byla to láska, byl to sen?“
– „Ty pláčeš, má přesladká?“
A oknem dobrodušně den:
„Dobrýtro, děťátka!“
51
MILENCE.
Tvé lehké kroky zlomí každý sen...
rostoucí do věčnosti.
A každý odboj srdce usne mdlý
vysílen vlahou koupelí
tvé přítomnosti.
Tvé lehké kroky uspí každý sen...
A každou myšlenku, již vzácný den
vyláká z božských úlů v pustý sad,
sotvaže na kraj srdce mého slétne
pro chladnou rosu jeho samoty,
tvá hezká ruka do bláta hned smetne...
Tu rosu píti smí jen tvoje rty...
Tvé hezké ruce plaší každý sen...
Vím, umru nespasen
v svém bludném kole,
jež vyšlapaly tvoje tiché kroky.
Nevydá plodů pošlapané pole,
až přijde sklizně den.
Tvé lehké kroky šlapou každý sen...
52
MOUDROST ŘEKY.
Bratře můj, tichý a měkký,
nehledej víry v oblacích
a svěř se moudrosti řeky.
Oblaka neklidná po horách bloudí,
kam vítr je zavěje –
nesou jen vzrušené naděje,
ne jistotu věcí, jež proudí...
Tebe, bratře můj měkký,
uzdraví šumění proudící řeky.
Má píseň je dobrá. V skalnatém lůně
stvoření vdechlo ji pramenům hor,
jež do boků balvanů bijí.
Má měkkou jak srdce tvé melodii
a tvrdý vzdor.
Tomu, kdo nevěrou stůně,
přinesou moudrost mou, lahodný lék
žvatlavé vlny mé na oblé šíji...
Důvěřuj, bratře můj, moudrosti řek...
Mé vody jsou dobré. Zlatý klas
mých zasněných břehů je těžký a plný.
53
Mé vody jsou silné. Každou hráz
prolomí nakonec úder mé vlny...
Černé a teplé srdce tvé země
od věků do věků vody mé žene
na bílý den,
na světlo denní.
Jako tvůj sen mocně a němě
proudí po cestě utajené
od pokolení do pokolení...
Bratře můj tichý a měkký,
nechť svůdnější oblaka po nebi bloudí,
důvěřuj jistotě řeky,
jež proudí.
54
OBSAH:
Praha I., II. a III.7
Apostrofa13
Barok16
Sochy17
Ulice21
Píseň pušky24
Hrdina naší doby26
Stesk stráže30
***32
Pochod34
Turnaj lásky36
Tři a tři37
Hádání z ruky40
Pathos odchodu42
Milá u moře44
Imaginární portrét I.47
„ „ II.49
Probuzení51
Milence52
Moudrost řeky53
[55]
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA ČESKOU AKADEMIÍ AUTOROVI.
E: pk; 2006
[56]