SOCHY.
Nuž tedy lásko sporů dychtivá..
Shakespeare.
Jen kámen, kámen. Moře kamenů,
a každý z nich skrýš světlého je snu...
Skrýš? – Jemná slupka, za níž oko zří,
jak žhavá duše mává perutěmi.
Ó město čarovné! Tvůj kámen hovoří
a člověk tvůj je němý...
Jsi celé němé, ctnost jak nevědomá,
stud zakřiknutý, nepomstěný hřích,
jen kámen žvatlá smyslnýma rtoma
sta krásných bůžků, světců kamenných
nestoudné credo neživotných věcí
a s krutým úsměvem v rej ulic dolů zří...
Ó štěstí, mezi kameny být doma,
ty štěstí všech, kdo v štěstí nevěří!...
Být s vámi nahoře, pták němý v zlaté kleci,
žít mrtev, zaklet v kráse kamenné,
stín hedvábný, jenž vítá úsvit dne,
svou paží kamennou oblakům v pozdrav mávat
a hvězdám hasnoucím vášnivé „s bohem“ dávat
17
jak přízrak růžový. A potom sluncem zalit
své nahé údy v chladný břečtan halit,
stát němý, zmrazen náměsíčným snem
nad srázem propastí vystlaných jasmínem...
Být nahoře, kde krouží sbory ptačí
jak modré prapory kol fial katedrál,
kde fikce zhýčkaná po srázných římsách kráčí
a život vdechuje v trig zkamenělý cval,
v zrak světců v hříšné muce zkamenělý
v nymf modlitby a v ďábly s panen těly
i v půvab nezbedný, jak šilhá amor malý
po berli biskupa, v kyklopů černé svaly,
ve spáry chrličů, jež holubice dáví,
ve vlnu ňader, v lehké péro paví,
co nad kadeří zkamenělou kývá –
života koketnosti parodie lživá...
v to hnízdo závratné, v němž sen i žádost dřímá,
kde zvony šeptají a ticho hrobek hřímá,
kde odříkání touhu svádí v rozhovor,
kde rujná píseň rolí, lučin, lesů, hor
v andante sladké varhan zaznívá...
Nuž tedy lásko, sporů dychtivá,
tvá odvaha kdy nejvíce se bála?
Z těch krásných lupičů kdo nejvíce ti dal,
na kterou lež jsi nejvíc přísahal
a která pravda nejvíc obelhala?
Z těch světů dvou zakletých v kameny
zda v jeden z nich jsi kotvu jistoty
mé srdce vrhlo? V rozvrácené dny
zda jeden slovo muže děl? A co jsi dělo ty?
18
Ty Města spáčů nepokojný synu,
bohatých hodů hladovící hosti,
na kterou hrobku těch dvou minulostí
jsi vsadil živé sémě svého činu?
Jak vojska dvě, jež hubila se kdysi
a potom k smrti zemdlená se mísí,
by padlé pohřbila a v nové boje příští
se semkla v šik, až zazní znamení,
tak rozsely vás věky po bojišti
dvou ideálů bitci kamenní!
Jste mrtvi? Žijete? Tvář svatou vírou vzňatá
tu posud střeží chrámů šerý práh,
tam pod kyrysem planoucího zlata
se posud pyšní graciosní vrah,
tu pohled víry k nebi obrácený
sen božský vzdorně hledá v oblacích,
tam s hlavou sklopenou zří milostný zjev ženy
na krásné dítě v sladkých loktech svých,
co něžná pata hadí hlavu drtí.
Odvěký zásnub života a smrti,
boj pýchy drtící a té, jež k nebi vzlétá –
království z onoho a z pozemského světa,
křeč vášně asketické, smyslů zázraky
bastardi ducha, hmoty s oblaky...
moc kralující té, jež sní a sní,
a obě s potrhaným laurem na skráni.
Ty Město čarovné. Po moři kamenů
bez cíle bloudí vraky vzdušných snů –
tvůj kámen hovoří a člověk tvůj je němý...
19
Strom dávnou bouři ve dví rozeklaný –
tvá bytost vzrostla dvěma haluzemi,
jež zkvetly v dvojí květ. A obě ve květ planý...
Nuž tedy lásko, sporů dychtivá,
dvou živých tužeb těla neživá,
z vás jedné tuším nenadálý pád.
Jak dlouho dvojím květem chcete kvést?
Má kráso uvadni! Chce ovoce tu zrát,
ten starý sad chce ještě plody nést!...
20