HÁDÁNÍ Z RUKY.

HÁDÁNÍ Z RUKY.
Můj krásný pane, host jsem v této zemi, svou malou ručku, prosím, podejte mi, chci vám z ní číst: čím jste, čím budete, čím duše vaše plane, ach, jak je běloučká a čistá, krásný pane, jak nepopsaný list. Jsem hostem v této vlahé, krásné zemi. Kde Mároš bouří svými peřejemi, tam divoká má vlast, – sem přišla jsem jak v jiné cizí kraje číst lidský osud, budoucnosti taje, čarovat, hádat, promiňte – i krást. Jen žebrat ne. Všem čárům vědy klamné, kabaly, magie má matka učila mne, jen žebrat ne a lhát. Co řeknu, pravda čistá je a čirá, můžete klidně ručku kavalíra bez uzardění v cikánčinu dát. Já dosud hádala jen z úbělových dlaní jak hrdé lvice krásných zdejších paní a milost, vášeň, touhu četla v nich – 40 už syta jsem těch ženských svodů, lásek, teď v dlani muže, plné tajných vrásek, já osud bohatýra čísti chtěla bych. Hle, tady středem jediná jen rýha do měkkých podušek dvou ukrýti se sbíhá, jak vlásek tenká je, leč věstí štěstí, zdar, ta jedna poduška, – tu Venuše vám chystá a druhou, hle, oh, převýnosná místa udílí v Beči*) milostivý car. Budete milován a šťasten, bohat jistě, růžový pahrbek zde na tom skrytém místě je jistější než bankovka a šek, však celá ruka – což mne Šejtan**) mámí: ni bohatýra, ani krásné dámy, čí ručku má můj krásný panáček? To není ruka otroka ni raba ni aristokratova nervosní a chabá ni bodrá šosáka, – ne dandyho, ne gentry, diplomata – fuj, dlaň ta zbabělá a z bezkrevního bláta, mladého žebráka! *) Vídeň. – **) Ďábel.
41