POCHOD.
Jdu jako bez ducha ve znoji, prachu cesty,
a povlak šedivý můj kryje stejnokroj, –
jdu v žhavých oblacích, jdu vesnicemi, městy –
jdu jako bez citu, jak rozejetý stroj.
Šat mokvá potem mým, prach silnice jím smáčím,
v týl Slunce sedlo mi, či samo peklo snad, –
za pravou nohou v před s námahou levou vláčím,
za levou pravou zas a dál tak napořád...
Ráz – pravá – levá – pravá – levá – pravá –
jak věčné kyvadlo, jež v dáli ubíhá...
tím rytmem šíleným mi třeští horká hlava,
v níž mozek pozvolna mi úpal sežíhá...
Ret vyprahlý a zraky do krvava,
dost, – nelze dál! – Sním? Umírám to snad?
Ráz – pravá – levá – pravá – levá – pravá,
slyš, tambor v pochod ryčným tempem vpad’.
A dál zas dále v pekelném tom žáru
kol chladných borů, loubí, stinných stěn,
kde z oken, dveří, záspí, trotoárů
nás vítá údiv dětí, soucit žen,
34
a za město dál silnicí se valí
jak bílým řečištěm proud rozžhavených těl –
Obzory v mdlobách sní – obláček malý v dáli –
však nikde nepřítel. A nikde nepřítel!
Ráz – pravá – levá –. Padnu. – „Vzhůru, braši!“
šíleným hlasem vřeští polnice...
Kdos’ padl v řadě... Bílý oblak vznáší
se nade hrobem v prachu silnice.
Jen ku předu, – slyš, buben chroptí, šílí,
leč marně – – staví běh svůj řeka těl.
Hle, vlna za vlnou se klade v povlak bílý...
A nikde nepřítel...
Jsme u cíle. Pod drobným štěpem suchým
ve mdlobách leží, kdož se chtěli bít...
Bez boje, poct... Pod nebem zažehnutým
o stínu šachty padlých budou snít...
35