ULICE.
V podvečer na tebe čekávám, štěstí ty prokleté moje,
plaché vy rozkoše lakomce, vášni, jež zpíjí i mučí;
v podvečer, když byly umlkly v předměstí tovární stroje,
dlažba kdy ulice setmělé pod kroky tisíců zvučí,
ospalým tempem kdy davu proud valí se lenivě po ní,
šalebné přísvity tančí v nich s jiskrami od kopyt koní,
požáry reklamy zahoří, odlesky svítilen spiaté
blýsknou jak v černý vlas temnoty vetknuté hřebeny zlaté,
na křižovatkách kdy vřavy spád jak povodeň přes jezy hučí,
viadukty kdy se zachvějí dunivě pod vlaků koly –
v podvečer toužebně čekávám, na štěstí čekám, jež mučí,
na rozkoš, která však bolí...
Pod okny kročeje šelestí, hlaholí zmatené hlasy,
okolo zasněné zahálky ctižádost šíleně chvátá,
21
v opilou píseň i dotěrnou cudné i nestoudné krásy
kadence ženského smíchu zní, zvonivé znění jak zlata.
Bystřina živoucích bytostí řítí se zděnými břehy,
pohledy blýskají vášně v ní s krotkými úsměvy něhy,
na vlnách kalných a vzkypělých kol hříchu zlacené sluje
okolo úskalí neřestí vrak naivní lásky pluje.
V dobu tu zajatce propustí v předměstí usnuvší stroje,
ubledlé vězné své vydají skladiště a kontoáry,
v ulice vychrlí ze svých děr živoucí poklady svoje zavilý lakomec starý.
V podvečer čekávám na ten div. Ulice křivé se stměly,
pod okny vlny se vzdouvají. Vzplaň již a vzbuď se, můj dive!
Okamžik nastal, kdy podloudně Lakota moje se dělí
se starým Městem tím chamtivým o jeho poklady živé –
– o jarý křik, který dusilo školáckou moudrostí denní,
o vlahé pohledy jeho žen v kouzelném osvětlení,
o hoře bez cíle bloudící, o lásku, v zkázu jež chvátá,
o perly ctnosti, jež zkažené hodilo do svého bláta –
Cítíš tu muku již v štěstí svém, rozkoš v své neklidné muce,
22
nepokoj vášně, jíž v noční čas lakomce prsty se chvějí?
Vyjdi již, srdce mé, v ulici! Vnoříme lačné své ruce
v prokletou lázeň tu její...
Půjdeme s láskou svou k nárožím, v něž její příboje bijí,
dáme se strhnouti v její vír, ke dnu se až ponoříme,
lapneme lehounký stříbrný brak, po vrchu který nás míjí,
zvedneme diadém zločinu, těžký skvost, na dně jenž dříme –
nejtišší kde je v ní hlubina, nejvýš kde stříkají pěny,
zdarma kde klín svůj Ti nabízí, žitím kde platí se ceny,
projdeme Scyllou a Charybdou, kterými děti své drtí,
soucitem dotknem se slabiny, v níž dřímají zárodky smrti,
budeme tak jako bohové, znajíce rub dobra, zlého,
askety – světci v orgiích, hýřily v taverně chudé –
zamilujeme-li něco si z tohoto bohatství všeho –
– po tu noc – naše to bude ! –
23