TŘI A TŘI.

TŘI A TŘI.
Jen pět nás tam leželo v příkopu u samé cesty, kdes v úkrytu za lesem zůstal náš prapor a pluk a opodál za námi tichounce leží náš šestý... On nedoběh’. Pad’ jako kámen. A zmatený tluk jen pěti živoucích srdcí, dech pěti živoucích těl zní za dne i noci do rachotu pušek a děl... A tichounce leží náš šestý... Tak za dne i noci. A pozítří na úsvitě z nás pěti kdos v příkopu zasténal slabě a ztich’... Jak podivný hlas! Jak ze sna když vykřikne ditě.dítě. Hej, hoši, zda bdíte? Jen čtyři se ozvali z nich. A pátý ten mlčel. Ruku mu na srdce kladu. Je bledý a tich jako kamarád vzadu. My k němu ho svalili hbitě. Jdou oblaka němá nad prerií zelených lánů... Tlum uštvaných ptáků teď do brázdy opodál slét’. V zem tisknou svou živoucí hruď. A čekají smrtící ránu. Jak nám i jim nemožno ku předu jíti ni zpět. Jsou zmateni. Zříme, jak něžná jich tílka se chvějí. Jsou našimi bratry. V zoufalé beznaději k jich horkému životu soucitnou láskou planu. 37 Nad hlavou peklo. I země, jež životem dýše, se chvěje jak bezmocný tvor, jejž zachvátil před smrtí děs. A v příkopu u cesty šest tvorů spočívá tiše. Uprostřed hranice – mateřídoušková mez. Opodál horečných očí zrak vyhaslý do slunce civí. Tři mrtví jsou vzadu. A napřed už jenom tři živí. Dva cizí to světy. Znepřátelené dvě říše. A za nocí teskných, kdy kotouče krvavých hadů do ruda barví hvězdnaté oblohy třpyt, k nám hovoří příšerné úsměvy tří mrtvých ležících vzadu. Říš nicoty láká tři živé, jimž nechce, ó nechce se jít. „Nu, na kom je řada?“ – Dlaň mrazívá ku srdci sahá. „Jsme tři proti třem!“ – Rozkošná rovnováha. Kdo s koho? Kdo přijde k nám sesílit tu naší zamlklou řadu? Tak volají, vábí a prosí, a bitevní vřavou hlas jejich k nám proniká střely jak smrtící svist. Mé srdce je šílené. S láskou ku životu dravou v hlubinách jeho se probouzí nenávist. To nenávist hrůzná k těm studeným svůdníkům vzadu a láska má šílená... S modlitbou rty svoje kladu na vonící zemi – milenku usměvavou. Ó sladký ty genie všeho, co roste a dýchá, co květů jsi za jitra zplodil a večer je smrti dal v plen, slyš prosbu mou smělou – hle, odvahy mladistvé pýcha je zlomena. V troskách tu leží můj vypiatý sen. 38 Za okamžik bytí dám vidiny duše své sladké a spasení věčné za žití jepice krátké – za jeden, jediný den! Za jediný den. Má touha ho u věčnost vzklene a v tisíce úrodných dnů co vteřiny rozdělí, a v tisíce růžových jiter, večery vyzlacené posledním paprskem slunce a prvními pocely, své mladosti ubledlým snům, jež srdce mé z vděčnosti hostí, dám tělo a vášnivou krev horoucí přítomnosti a v štěstí rozkoší žitých vtělím své sensace sněné. Čas plyne a plyne. A tré živých u předu leží dny, měsíce, roky a věky snad – kdož to ví? Smrt v lůžku spí živých. V mateřídoušky pach svěží tři mrtvých tam vzadu dech mísí se morový... A když se noc ztiší, tu slyšíme vábení známé: „My čekáme. Pojďte.“ – „Dnes nikoli. Vytrváme.“ „Táž náhoda, která vás zabila, životy naše dnes střeží.“ Pak hnali jsme útokem. Jaký to tanec byl divý, když prapor náš vypad’ a strhl nás tři živé vpřed. Boj krvavý vzplanul. Však osud byl milostivý... a my tří se vrátili. K druhým třem přišli jsme zpět. Zde leží tak ještě. Zřím v tváři jim výčitku tklivou, rty zčernalé křiví se v grimasu lítostivou: Kdo s koho? Vy zvítězili jste, vy živí...! 39