PATHOS ODCHODU.

Jaroslav Kolman Cassius

PATHOS ODCHODU.
Dlouhými doušky my jsme víno pili, po dlouhých douškách život svůj jsme žili – poněkud záhy skončí žití kvas. Až přijde čas – svůj osud jasně zříme: jak vínem opilí své údy položíme – – až přijde čas. Jak vínem opilí. V sluch známé melodie zní akord rozbitý. – Zář světel v oči bije, nad žití tabulí se svůdně mihotá... Slovíčko na rtech, které nelze říci a v ústech vlahou, trochu svírající nasládle trpkou příchuť života. Dřív třeba odejít. Horečka sálá z lící – dřív, nežli druzí spolustolovníci ten trapný případ sami vycítí. Jen v posled vštípiti si rysy drahé hlavy a slůvko prohodit, jež „s bohem navždy“ praví a douškem posledním svou bolest zapíti. Teď vstát a jít, když ještě rosou svítí hodovní květy na tabuli žití, se srdcem lačným všemu s bohem dát! 42 – teď vstát a jít, když dívčí zradiv snění zrak milovaný v prvním opojení počíná božskou jiskrou vášně plát! V smích laškujících plné číše znějí... neslyšet kroků, jež navždy odcházejí uprostřed kvasu v noci věčnou tiš – vše třeba zanechat: květiny, světla, ženy, z života slavnosti jen úsměv rozjařený lze s sebou vzít v půlnoční smrti říš. S úsměvem odejít a v nestřežené chvíli... jak ten, kdo ztráviv večer roztomilý na lůžko spěchá v lehké závrati – jen v sladkobolné naději, že časem dvé krásných očí s bolestí a žasem k prázdnému místu se maně obrátí – – 43