PRAHA.
Svob. pánu M. z W.
I.
My oba dva to Město milovali
jak nejkrásnější srdce svého sen,
on milenec byl vytrvalý, stálý,
však láska má jak hysterických žen,
tak plna trýzně byla, pochybností, změn.
To Město oběma se stalo osudem. –
Mně přítomností žhavou, jemu přeludem
minulých časů kouzelného gesta.
Co jeho život tonul v moři snů
uprostřed zdí a mrtvých kamenů,
v něž jeho raça, dávní vládci Města,
svou slávu spárem vítězovým vryla,
co aristokrat něžný žasem zmámený
se polostíny zpíjel rozkošného díla,
měsíce přísvitem a hedvábnými sny,
já viděl šlehat v něm života plameny,
já bloudil davem v jeho ulicích
a hltal jeho bolest, rozkoš, ctnost i hřích,
mé smysly ze všech studnic Města pily,
kde hnila stará malomoc
i tryskal pramen nové, živé síly.
7
My byli přáteli, již jednu lásku měli,
však každý jiný sen. A my nenáviděli
jsme svoji lásku sobě navzájem.
On hrdý byl a bál se, barbara chtíč dravý
že její majestát chce strhnout v denní vřavy,
a já zas pohrdal sterilním jeho snem,
jenž pranic necítí, jejž pranic nebolí –
tou celou mrtvou slávou krásné mrtvoly...
My oba dva to Město milovali
a jeden druhému svou láskou srdce rvali:
Když drsný, vášní rozrušený hlas
pro sebe žádá vaše staré skvosty,
jich ceně směje se a vítá jejich kaz,
jímž rozežral je barbarský duch prostý,
když k posměchu je vaše idylické „kdysi“ –
– ach, jak to raní,
když modla, jíž se generace klaní,
k životu barbara se přiznává a křísí.
My oba dva to Město milovali
a jeden druhému svou láskou srdce rvali:
Když melodický, tichý hlas
s přízvukem cizí, nepřátelské řeči
znak smrti velebí živoucích vašich krás,
když cizí estét tu ve vytržení klečí
před svadlou mumií a skuhrá: kdysi, kdysi! –
– ach, jak to raní,
když krásné loutky slyšet uctívání,
na jejíž životu váš horký život visí.
* *
*
8
Jen večer pojí nás. Tu v roztoužení němém
vysoko na svahu nad naším fenoménem
z modravých hlubin zvonů zpěv se dere
a vlahým vzduchem pokřik Města zní...
Pro druha kast to mrtvých miserere
a pro mne budoucnosti píseň bitevní...
Jen noc nás smiřuje, kdy čekáme, tak sami,
až naše lásky se zas v světlech zastkvějí.
Jsme spolu a přec sami. Pak se vzpomínkami
on hovoří a já s horoucí nadějí.
Již plane moře jisker, s hvězdami se mísí...
Já modlím se: kéž zítra! – druh můj: kdysi, kdysi!
On cítí: BYLO’S, – já: ó Město mé, ty JSI!
Ať pro něj věčnou lampou jest, jež visí
nehybně mezi zemí, nebesy
nedotknutelná lidmi, vášněmi a časem...
Nevidí života, dech žhavý člověka,
nevidí kráter, kotel s vroucím kvasem,
jenž přetéká...
II.
B. B.
Má krásná, pojďte, nechť se duše sprostí
v zpovědi vřelé těžkých pochybností,
pojďte se podívat na naše Město snící
v poledním žáru... Jako v dávném čase.
Zachtělo se mi krutých důvěrností
a chci je říci.
Zachtělo se mi rouhat jeho kráse
i Vaší kráse. Vůbec každé Kráse.
9
V růžovém poli zlaté plochy planou –
na mladých vnadách starobylý skvost –
vizte tu krásku v spánek zkolébanou,
jak k ňadrům tiskne mrtvou minulost,
jí těžkým příkrovem je stará její pýcha,
a pod ním mladá bytost líně dýchá –
– kontrastem tím si zvykla vítězit
a snít a snít...
Je krásná. A v tom tragická je vina
bláhových srdcí, jež k plané kráse lnou.
Kdys do jejího rozkošného klína
my pohřbili svou mladost neplodnou.
Jen vzpomeňte. Tam pod Petřínem kvetou
třešňové sady, jasmín, šeřík, hloh,
v to zvonková se píseň chvěje nad Loretou...
kdo, mladá touho, odolat ti moh’?
Jak neutonout srdci v moři pokušení,
když smysly hoří, mladá krev se pění,
jak neuvěřit její svůdné lsti,
jež místo života nám dala marná snění
a místo činů prudké radosti,
jež kletbou jsou i pýchou naší mladosti.
My žili sníce. Naše sny pak měly
i její vůni, barvy, duši, tvar...
Ó proč jsme tehdy vzali Circé kouzelnice
ten zrádný dar?
Od doby té my živoříme, sníme,
uprostřed krásy v slastech otročíme,
po čem se ruka vztáhne, mezi prsty zmizí...
10
Jsme bez duše jak ona. Duch náš zakletý
je v bytost, jež nám cizí.
Jsme estéty.
Má krásná, pojďte. Nechť se duše sprostí
v zpovědi vřelé hříšné minulosti,
nadešel den, své hříchy bychom smyli.
Pojďte, v tvář Městu jako v dávném čase
budem se rouhat Vaší, jeho kráse.
A vůbec kráse, bez ducha a síly
a bez velikosti...
III.
Jsou okna domů smutných očí řady,
které se ptají:
Jsou mrtvy. Vzpomeneš? A ty jsi ještě tady?
A vyčítají...
Jsou dvéře sedmi zámky uzamčené
v tvém rodném klínu,
od jejichž prahů stráž tě odežene
zrazených stínů.
A staré stěny – tváře lásky bědné,
zbrázděné bolem,
vzpomínkou krutou na tvou zradu blednou,
kráčíš-li kolem.
Jsou kouty hanby, které smrt a tlení
v jasné dny šíří,
kde mládí tvého mrtvá poblouzení
tlí na pranýři.
11
A někdy zdá se: žádné viny není,
jen fantom pouhý
jemného srdce, prudké zahýření
veliké touhy,
spoutaných křídel mocné rozepětí,
zkoušení síly,
lásky, jež snily žhavě o objetí
a udeřily...
Že tvoje malé radosti a žaly
se propadají
a zástavy, jež dříve slavně vlály,
že dosud vlají...
A ničeho ti není líto v světě,
vše bylo darem.
Jdeš ulicí jak hřbitovem, jenž kvete
novým zas jarem...
12