PRO DOMO SUA
Zářivých krajů slunce, jeho divy
syn severu se učil milovat.
S Tiberou běžel v slunci poklus chtivý
mladosti. A volně plynul Pád
Lombardskou plání záplavami světla.
Jak chladné bylo, když se mělo dát
to srdce, ale kolem toho tepla!
Pak slunce doma vídal zapadat
za břehy mlh olšemi krvavými.
Tu v běh se dalo, začlo hřát a hřát
a žhavět jako hvězda padající.
Jako by chtělo ještě něco říci
horkými rty, než pozdě bude snad.
109
Mrholí déšť lesíky dubovými,
ze zimy skáče slunko v náruč zimy
přes úzké meze jar a léta chvat.
Jak studené jsou domoviny nivy
a sluníčka jen jako na kahánku.
A starý medvěd, trochu zimomřivý,
už mručí jako ze zimního spánku
svůj první verš, tak bezelstný a tklivý,
o medu v dubinách a vůni mladých stád,
o volnosti, vanoucí v jarním vánku.
110