I.
Já nevím, čí hýčká tě klín Já nevím, čí hýčká tě klín
a čí se to tvář teď nad tebou sklání, snad hodina ranní, snad umírání ti vrhá v stránky svůj stín. Snad ruka kdes obrací list, tak chtiva, hodně-li ještě zbývá. A někomu snad se už stmívá a končí, kde přestal číst. A někdo snad bouři chce pít, že ústa jsou mláda a ještě lačná. Dej mu jen vláhu mračna, jen slzu, jen déšť a třpyt. 7 A někdo snad nemocen, něm, svou dusnou noc blýskáním mým si léčí. A bezesný den snad něčí se stíní mým podmračnem. 8

II.
A někdo snad, až v příští čas A někdo snad, až v příští čas
tě najde, jako bych tě skrýval, a tím, co já jsem nevyzpíval, snad zavzlyká už dětský hlas. Snad někdo, těžký, obrátí tvůj list a slinou poskvrní tě. A někdo lehce jako dítě se vyšplhá k mé závrati. A jednou jako sirotku snad lásku dá ti muž či žena a jarem hrob se zazelená v tmě pod tebou, můj náhrobku! 9 A jednou někdo, ne už z nás, tě najde, jako by tě ztratil. A pozlatí, co nepozlatil tvůj chuďas knihař, zlý můj čas. 10

Už noc se krátí, Už noc se krátí,
blíž k ránu už. Na stole nůž, a nedá spáti. Na stole nůž se ve tmě leskne. Vy, noci teskné, chtěl snít bych už. Ne, praví sen, děsím se nože. U nohou lože bdím přimrazen. 13 Ve tmě věc každá své ostří má. A nůž a tma jsou jako vražda. Noci má, prostři se jiným už. Proč stále nůž, jen hrot, jen ostří? Ne, praví nůž a ve tmě svítí. Chci ukrojiti svou skývu už. A zakrojiti až v samý střed. Šest let, šest let! A nezabíti! 14 Ne, sténá spáč, bojím se vraždy, před smrtí každý má dětský pláč. Velcí se chvějí, ti vědí zač, ale ten pláč: mami, co chtějí? Ne, praví nůž, a ve tmě blýskl. Jílec můj stiskl jsi dávno už, hněvem své dlaně sám jsi mne hnět’, šest let, šest let! Jdu na ně, jdu na ně. 15 Jitro jak krev hrá v ostří nože. Nezab’ nám, Bože, s vrahy náš zpěv! Šťasten, kdo jedná, neztracen v snách. Leč v hlubinách je pravda jedna. Má studně bez dna o pramen strach. 16

ÚNOR
Jak hučí únor jako vzteklý úl, který se pominul svou jarní žízní. Šat zimy rozerval, leč dosud nerozdul cár mraku, kterým bledé slunce trýzní, jen cloumá závojem, milenec příliš prudký, a pije hltavě úsměvů chorých zář, ty krátké záblesky a dlouhé smutky, jak zatmívá se znásilněná tvář. Ne, líbat neumí a lásku nezná, mučil se příliš v nocích lednových, 17 kdy hladový a vystydlý a tich těšil se příliš na polibky března, na plodné pláče dešťů dubnových, vzlykajících už v kasematách zimy svůj sen dnů květnových, který se líh’ v žalářích zim za ploty ostnatými. 1945
18

K RÁNU
Vy staré, staré ruce mé, jak zlý můj čas vás louží, čistí, už bez krve a bez kořisti svou vojnu vybojujeme, vy staré, staré ruce mé, sepjaté v klíně, jen když sníme, a když něco pohladíme, jako když nemilujeme, vy staré, staré ruce mé, tak plaché, že vás tma jen spíná, když bezesná noc napomíná: modleme se, snad usneme, 19 vy staré, staré ruce mé, až smrt vám dlaně protne hřeby a na kříži vás napne k nebi, až potom snad se sepneme, vy staré, staré ruce mé? Až všemi pekly projdeme? A v mrákotách tvé hřeby, Kriste, to jedno jisté, zcela jisté, už jenom v křeči sevřeme, vy staré, staré ruce mé? 1943
20

NAPROTI
Naproti okno staré paní má roletu a záclonu a všední drama umírání si spouští, zdvihá oponu. Roletu černou zatemnění smrt zdvihne jako ze vzdoru, (že ještě zcela mrtvá není) a roleta jde nahoru, že ještě snídá světlo denní a ranní slunce letních dnů. Ta smrt už nechce utrpení, nač zdvihat ještě záclonu? 21 A neotvírá okno vánku, jen stojí černá, černá tmou, jak řeholnice v svatostánku, a hlavu skrytou záclonou. Jen její černé paže vdoví, trup černý, stářím churavý, provázek od rolety loví jak v mlze zvoník bezhlavý a tam, kde měla býti hlava, jen sklo se trošku zapotí, jako když dobrýtro smrt dává těm živým hrobům naproti. 22

NEROBTE SVĚTY
Nerobte světy příliš hlučné, svět lomozových harpyjí, vy víte, ruce příliš zručné, co vyrobíte, zabíjí. Nerobte světy příliš tiché z příližpříliš těžkého pletiva, šibalka, zádumčivá Psyché si k práci ráda zazpívá. Ne mnohomluvné ani stručné, náš svět je zvučně udělán tím tvůrcem hudby libozvučné, člověk je, lidé, jen váš plán. 23 Nerobte věci příliš postní, abyste neodvykli jíst, vy dnešních úlů sršni zlostní, vy ptáci příštích lidských hnízd! 24

MLÁDEŽI 1945
l když se ti snad nezachce už zpívat, stáří bez naděje, zazpívej přec, a o lásce, i když se hlas už trochu chvěje a připravuj se k hostině pro návrat ztracených svých synů, že zem se slehla po víně? zazpívej přece jako k vínu, ať mladost má svůj hodokvas, telátko tučné na zabití, že zlý a hladový je čas? zpívejme přece jako sytí 25 a všechno stříbro z truhlic ven, ať pohoštěný smuten není, že dům byl vrahy vyloupen? zpívejte přece, oloupení, o lásce, smíchu, naději, o víně zářivém jak zlato, ať pijí, ať se zasmějí ta ústa, která jedla mláto. 18. XI. 1945
26

POSLEDNÍ MILOST
Jen ještě jednou tvůj déšť milosti, zprahlému létu žeň, jen ještě jednou mízou obelsti ten sukovitý peň, ať vztyčí se zas uzlovatá kleč a vydá pupeny, ať zatřese jí požehnaná křeč až v samé kořeny. Jak rodička v posledním tažení ať pije dětský křik, ať propustí smrt, která už je v ní, ještě ten první vzlyk. 27 Jen ještě aspoň slunce na tváři, jak v oknech k západu, když už ne východ, který ozáří noc, do níž jdu a jdu. 1943
28

VÝSTRAHA
Nekroťte šelmu příliš hladem, ať příliš nezavětří vzduch, ať nezačpí jí žírným stádem té dusné klece dravčí puch, ať nezavoní peklo rájem bestii, která hryže mříž, ať nezešílí zase kříž a nestane se samurajem ten vzteklý příliš tvrdou mříží svých věčných kopí, bílý muž, a v bílé břicho nepohříží svůj věčně nabroušený nůž. 29 Nemučte dlouho, krotitelé, lva ducha ohněm obruče, do otevřené náruče snad skočí spíš své salto skvělé, ať nepojde ta šelma vzteklá, šílenstvím svým jen zpěněná, nedosti zlá pro manéž pekla a pro ráj nedochočená. 30

HLEDÁ SE STRÁŽCE
Tak všichni dětsky chtiví a všichni dětsky skoupí, tak všichni bojechtiví, jen svévole, jen roupy, tak stále rvačky, seče a šrámy zkrvavělé, tak stále krev jen teče bujnosti nedospělé: přemůže? nepřemůže? Hledá se strážce meče do brány ráje muže. Kdepak jste, archandělé? 31

PROČ ZARPUTILE
Nezapomeň, že do té chvíle, kdy navždy, navždy umlknem, ty mluvíš černě a já bíle, že do té chvíle oba lžem, a možná ty, který jsi černý, se také musíš bíle skvít a možná zradíš víc, ty věrný, ty necitelný, pravdy cit, ten pravdy cit, ten temnosvit. 32 Proč vinit brusy provinilé, když nůž se o nůž nabrousí a všecky nás, nás všechny zbylé, kat všech nás jednou zardousí? Proč přísně tak a zarputile, když v snách už nepoznáváš zem a konec, k němuž všichni jdem, je sudba temná v záři bílé? proč přísně tak a zarputile? 33

Tak psáti ze sna, básně ze sna, Tak psáti ze sna, básně ze sna,
tak básnit ze sna, to, co sníš! co veršů v noci čerň se vtěsná, co všecko vyslovíš, když spíš! Ve snách se nebojíš, sen leká. Ve snu se čeká na úlek. Ve snu si srdce slastně svléká sklerosy skelný obojek. O závod s duchy půlnočními plní se verši list a list a ze sna rytmy, ze sna rýmy snad už jen mrtvý budeš číst, listuje prsty nehybnými. 37

A snad se bude ve snu snít mi A snad se bude ve snu snít mi
ten sen, který dnes jenom bdím, až ze sna rýmy, ze sna rytmy mi zazní v tichu půlnočním a snad se přece budu báti a budu snít už jenom tich, až mlčení mě ve snách schvátí, jako by vítr v svíci dých’ a tma mi napoví svůj rým, na který nechtěj se mne ptáti, který už, živý, nepovím, který se nesmí ani zdáti, ten jako růže štěpný rým. 38

Anebo psát své verše ráno, Anebo psát své verše ráno,
když písmem vln jak písmem run jezero snů spí vyzpíváno a prsty sní o chvění strun a ruce leží podle těla, jak vesla lodi po boku a jitřenka má uzardělá se koupe v modrém vysoku nekonečného nekonečna, neznámých sluncí, nových lun a vlny z oceánu věčna mi bijí v srdce jako v člun. 39 Tak psáti verše jenom ráno, když srdce, lehce kolébáno, přistává k pískům věčných dun a vlnka verše šplouchne v člun! 40

RŮŽE PO TMĚ
Za zlatého rána se růže rudě tmí, rudá tma v zlato vtkaná a ve tmě pod hvězdami se zažíhá jak rána a nevoní, jen mámí. Ale když okenice noc zajaly a vězní, zvon růže nezní 41 a šarlat padá s líce. Nemůže barvu lhát, vylila víno ze sklenice. Jen smuteční má šat a závoj nenadzvedá, pod kterým tvář jde spat jako červ země bledá. * * * Anebo barva věcí je ve tmě čirá. A růže se má svléci a ruměnec si stírá a vylévá svou sklenku, tak průsvitná a sirá. 42 Vrátila rudou plenku očím, které ji tkaly a zůstaly tam venku. A noc ji do tmy balí a vkládá do etuje na křišťál, na krystaly, na krásu, když je nahá. A tmou jen vůně pluje svlékání, ještě vlahá. 43

ZAPOMENUTÉ SNY
Kolik jsi snů snil pokradmu a ráno ani nevíš o nich, co bílých květů na jabloních opadávalo v černou tmu, co lásky leží pochováno v té prsti tmy, v tom prokletí těch marných, váhajících ano, kdo ležel to v tvém objetí? V čí náručí a v loktech koho jsi protančil svůj masopust? Ten karneval miloval mnoho, čí měly úsměvy, čích úst 44 se třpytily ty bílé zuby pod maskou s černým závojem? A když jsi v snách šel do záhuby, čí pláč měls ráno v srdci svém? A snění bolestná a děsná, ta skutečná, budeš je znát, až vytrhne tě drsně ze sna, co nechává tě ještě spát?

UVÍTANÍ
Jitce H.
Ten konec není přec tak pustý, když zavede tě k mladým dnům a starý dům tě pozdraví dětskými ústy a starý dům má dívčí hlas a mladý kaštan jara svíce a starý muž se dívá v líce, kde mladých jar už hoří jas a rodný práh kytici dal ti dětskou dlaní a jako v snách to staré dítě hledí na ni, 105 jak rozkvet’ záhon vzpomínání, osívaný jen v dětských hrách, jak skutečný je, svěží, hustý, jak voní, kvete, září zas. Ten konec není přec tak pustý, když rodný dům má dívčí hlas. V Hlušících 20. května 1944
106

V PASEKÁCH
Raketou praská strom, než vdechne zhluboka svůj blankyt poslední. Obloukem padá, hasne zelená hvězda v loži potoka. Veverka ztrne v slunném hnízdě svém, tmu děsu v dětských očích. Ale jasné slunce se vřítí prostorem azurovým do hrobu otevřeného v moři zeleném a zlatou sekyrou si razí cestu křovím, kde jaký hrob vystýlajíc svým dnem. 107 A dole v sítinách, tam leží bez ozdob stín lesa oloupen o píseň, třpyt a barvy. Ohňostroj dohořel, jen sekerníka rány sem tupě padají jak v ohořelý strop. Snad datel dobývá se do kolébky larvy, snad někdo kope hrob. Snad někdo ozývá se, kdes už zakopaný ranami v rakve krov. Vše laděno je na ten dutý tón a jako škorpion tě ostružina bodne. Čím hlouběji, tím méně rozumíš, proč nahoře je to tak láskyhodné. Jako by ztratilas tu jméno rodné i věčný hlas, má duše, nechoď níž. 108

PRO DOMO SUA
Zářivých krajů slunce, jeho divy syn severu se učil milovat. S Tiberou běžel v slunci poklus chtivý mladosti. A volně plynul Pád Lombardskou plání záplavami světla. Jak chladné bylo, když se mělo dát to srdce, ale kolem toho tepla! Pak slunce doma vídal zapadat za břehy mlh olšemi krvavými. Tu v běh se dalo, začlo hřát a hřát a žhavět jako hvězda padající. Jako by chtělo ještě něco říci horkými rty, než pozdě bude snad. 109 Mrholí déšť lesíky dubovými, ze zimy skáče slunko v náruč zimy přes úzké meze jar a léta chvat. Jak studené jsou domoviny nivy a sluníčka jen jako na kahánku. A starý medvěd, trochu zimomřivý, už mručí jako ze zimního spánku svůj první verš, tak bezelstný a tklivý, o medu v dubinách a vůni mladých stád, o volnosti, vanoucí v jarním vánku. 110

SILNICE V HORÁCH
Jde z lesa do lesa. Tak z křoví do křoví se smýkne had a blýskne lesklým hřbetem. Jde po ní sníh a vítr ledový časného jara. S loučícím se létem se zdvihnou vlaštovky s jejího lanoví. Před odletem se tisknou k sobě, tiší se a sní, naslouchajíce, podobny tak dětem, jak v drátech severák si hrá a zní. Za stromem v pelechu si mladý zajíc zvyk’ na úprk motoru, když zaštěká a ztichne. Les ránu pofouká; z rigolů horce dýchne vřes v jizvy kolejí a mokvající smyk a oblak prachu padá v pole daleká. 111 Hojí se, hojí rány člověka, zas prstí bude prach a smrt zas růst a vznik. Terasy lesů sestupují v kraje brázdami rozervané, které se chlebem hojí. Políčko lnu, jak vochlice se bojí, se krčí u lesa a trápí se a stydí ve stínu chvojí sosny ohlodané. Jde poutník silnicí: Dej, Pane, milosrdenství těm, kdo byli v boji, vám květy pošlapané, pokácené háje! Vidí visuté zahrady zeleného zas ráje s dálnicí tvrdou, tvrdou cestou lidí. 112

ZÁVĚŤ
Já nechci ležet na periferii, je plna už ta jáma vyzděná. Ať rozhozena rodným krajem hnijí rodného kraje bludná semena! Už není místa na hřbitově města v rodinné hrobce, plné po okraj. Mne pochovejte tam, kde stará cesta ze sadu vchází v háj. Svůj pomník mám. Ne sochu vytesanou, jen trochu stranou starý panský dům chci ve hlavách, kolébku opěvanou. Ať stojí píseň stráž mým mrtvým rtům. 113 Já nechci hřbitova s mladostí bosou svým těžkým stínem poskvrniti práh. Zem vykropenou jenom polní rosou chce pro sebe kajícný sebevrah. Ať tam, kde kvete polní býlí hluše, buď spasen bude nebo zahyne kdo víc než růži, rozvitý květ duše, miloval poupě, mládí nevinné. Však duše drahých z dusné kobky města se přijdou projít do mé aleje při svitu hvězd, kdy voní stará cesta jak za mlada. A duch můj okřeje. Tu závěť splňte. Ne však jako přání svět plní mrtvých, bezmocné jich sny, sic v temných nocích do zakokrhání tam bude výt duch zlý a neklidný. 114 Je věčný básník, miluje a trestá i po smrti, duch jeho není báj. Nezapomeňte. Tam, kde stará cesta ze sadu vchází v háj. 115

ZASTAVENÍ
Tak mnohý ví, kdo verše moje čítá, že návrat jméno mé a celým tajemstvím, že mým je dětství studánka jen skrytá, kde pramením i zimním tichem zním. A jenom já vím, proč se stále vracím tou starou cestou a přec k cíli blíž, proč sbírám to, co nenávratně ztrácím (a ztrácíš vše, když po druhé to zříš) a jenom já znám zázrak vykoupení těch svatých ostatků nevinných let, když vůně růží stoupá z hrobů, z tlení. To návrat není, jenom zastavení křížové cesty, zdrávas, zpěv a květ. 116

MĚSÍČNÁ NOC
V té jedné hodině, která má luny zář a otvírá se jako květ až k ránu, ležíš a bdíš. Teď vešel hospodář v svůj chlév, teď noc se otevřela Pánu. V té jedné hodině zní naladěn tvůj zvon jen jím, jen jeho magnetickým kmitem. Ležíš a víš: nic není nežli on, který tě prosakuje jako světlo sítem. A příliv tichý žene ze žil krev měsíci vstříc. A svět má holé stěny, tu jako kaple a tu jako chlév, chudobou právě čistě vybílený. 117 A mléko luny crčí jako v díž. Noc přežvykuje už jen v polospánku. Ležíš a bdíš, na ústech hebkou tíž hostie nebes jak políbení vánku a na zeď bílou, jako v svatostánku na oltář, měsíc staví oknem kříž. 118

POSVÁTNÝ HÁJ
Nic nemá v světě klín pro mužský sen a štěstí, jen les, jen lesní stín s šelestem ratolestí. Nic neutiší tak mámení žádostivá, jako když s výše pták v šumění lesa zpívá. To staré štěstí jest, ten muž a les a ptáci, nová je jenom zvěst, že muž se k němu vrací, 119 když pomsty starý bůh a smrt ho vyplenili a mrchou čpící vzduch jen hyenami kvílí. To stará, stará zvěst, jinými jenom slovy: posvátných hájů křest – a Bůh je zase nový. A nový Bůh je tich a místa má rád pustá: jen med včel divokých proroků živí ústa. Jen lesní kořeny jsou křtitelů všech krmí. Kde chrám je zbořený, les nové víry strmí. 120 A smrt, tak stále táž, snad sejme masku žalu pro novou kamufláž nového karnevalu. To stará, stará zvěst o ráji, jenž se ztrácí, nové jen na ni jest, že vyhnaný se vrací, že z trosek katedrál jde mezi sloupy stromů, že Kain se Bohu vzdal, a kajícný jde domů. Oltáři oklamán, lesního hledá běsa, aby ho starý Pan pramenem pokřtil lesa. 121 A muž, který se vzdal, je zase nebi blíže. Zas šumí dřevo kříže, Spasitel z mrtvých vstal. A život, stále týž, železné zdvihne hledí a uzří nový kříž, věřící, kteří vědí. A Adam, krve syt, se hojí jako rány. Jen nespat, netasit v zahradách Gethsemani! 1944
122

KOČCE AVAŠCE
Pod klenbou nejistou a nepřátelskou nebe, v zdech domů chvějících se, že se v bouři zřítí, ty hřeješ lůžko mé a já zřím ve tmě z tebe jen očí kočičích dva majáčky jak svítí. 125 To je ta stará past, ta na lidi i zvíře, v ní jsem tě uvěznil a sám byl do ní chycen. Tmou hledíš v moji tvář a já, bůh ve tvé víře, vidím tvou duši žhnout, sám sobě neosvícen. Mé dny tě nebolí, tvým sněním trochu šednou. Když moje budiž světlo v tmě duhovku tvou raní, ty mhouříš zornice. Tak duše moje jednou bolestí zamkla se po Jeho zablýskání. 126 Jak dřímala jsi dřív to zvířecí své štěstí v pelíšku u kamen, svých šerých rájů paní! Teď v hrdle růženec ti otčenášků chřestí, jak předeš úzkost svou pod hladící mou dlaní: Buď pán můj pochválen a jeho teplé lože, pán vlídných plamenů i bolestivých září. Teď k tobě, pane, blíž, blíž k dlani tvé, můj bože, ti předu žalmy své před nehybnou tvou tváří. 127 A kdo ví, jaká tma snad ladí Jeho snění a není-li Mu hlas předoucí šelmy milý. I boží dlani snad je příjemné pohlazení, když pod ní zasrším jiskřením její síly. Tak možná někdo kdes i moji úzkost vidí v tmě hořet fosforem, jako já vidím tebe. A možná někde bůh šílených šelem lidí už pohřben leží sám v ssutinách svého nebe. 128

MY OBA
My oba, do tmy schouleni, si čteme boha s tváří, tou mou se tvoje nebe dní a v blýskání mých soužení můj Spící v tmu mou září. A jako drzé tlapky tvé si na prsou mých hrají, snad také sny mé rouhavé se dotknou ve tmě noci své rtů, jež se usmívají. 129 I já snad září zahřívám sklep kosmu nekonečný, snad to, v čem s láskou přebývám a pelíšek svůj časný mám, je příbytek můj věčný. 130

TEĎ VÍM
To, že jsem prázdnou dlaň svou lidskou hřál pohlazením, srstí tvou a šelma něhou melodickou mi předla mír v mou chvíli zlou, já poznal zajiskření Krista, jak světélkuje ve tmě kříž, že každý tvor se svého místa se plíží k svému kříži výš. Teď vím, co je to: spoután vrahy, opuštěn Bohem, anděly, teď vím, co je to býti nahý, když katům šat se rozdělí, 131 teď znám chuť žluče svírající, co je to kopí v boku vím, i co jsi ty, ty Netrpící, ty s rouchem slavně vlajícím. Proč Otce, Syna, Holubice bestie větří ve tmě div, co žalmů mroukání chce říci, když smrt a nudu předlo dřív. 132

A SNAD I TY
A snad i ty, který jsi vším, chceš moje drobné písmo čísti, když příliš bděls, abys líp zdřím’, a necháš svoji šelmu přísti. Tak v noci strom naslouchá listí, jak šumí jeho tajemstvím. A s úsměvem, zatím co sním, snad cítíš, jak mě dech tvůj zdvihá, jak hřeje na prsou má tíha, když spala dřív jen u nohou ta, která ráda sama líhá, ta duše s pýchou ubohou, dokud se noc tvá nezažíhá tvou rozhněvanou oblohou. 133

TY MOŽNÁ NECHCEŠ
Ty možná nechceš, abych se ti kořil, ty možná chceš, abych se k tobě zdvih’. Ty ujařmils, a srdce nepokořil: jdu za tebou s tvou vůní v nozdrách svých. Ty dals mi tvrdost, tvrdosti své díl a já ji vybrousil do třpytné fasety. Ty dals mi tvář, abych jen já to byl a já ji vyhloubil, abys to byl i ty. Snad jednou sám se k tobě dohmatám rukama, které chtěly by tě zjímat. Svým poutem pak je musíš skouti sám, ke dlani dlaň, já neumím je spínat. 134

A JSI-LI
A jsi-Ii lovec slunečných svých trópů a já, tvá šelma subtropických klimat, jen v osudu svém větří tvoji stopu, tvých ran a laskání se učím všímat? A jsi-li dobrým hospodářem bravu a shovíváš plachosti, když se vzpíná? Snad vějíř paví ovívá tvou slávu? A vzdor náš zdobí tvoji slávu boží jak lovcův stan z bělostných ovčích koží samotářského dravce kožišina? 135

DOSUD JEN DOUTNÁŠ
Dosud jen doutnáš ve mně jako stoh v půlnočním kraji. Černá jsou pole kol, černé jsou lesy. Dosud jen doutnáš a hořeti bys moh’ plameny, které plápolají. Ale ty doutnáš a hojnosti tvé roh dosud jen děsí. 136 Dosud jen čekám jako na požár prohnilé stavení. Do noci dým tvůj k domu mému vane. Dosud jsi zmaru znamení, a mohl jsi být světlo mé, můj Pane, slunce mých jar. Ale jdeš pozdě, plameni. Jsem stár. Ještě snad žár tvůj spálí sýpky krov a suchý sad se vznítí. Ale zdem kamenným, tvrdosti mé, se vyhne. Když po plameni žízní troud mých slov, já křesadlo se stydím přiložiti, že nevzplaneš už v domě, kde se líhne má plíseň smrt a jako prázdný rov mé stěny už se řítí. 137 A jako spálil bílý květ mých jar tvůj vonný žár jakoby oběť mou, spáleništěm jen dýmá dnů mých sklízeň. Už nechceš snad mou oběť zápalnou a hořet jako dar. Ty doutnati chceš ve mně jako trýzeň ohniště, kde struska je a škvár. A dýmáš bídu mou. Dosud jen děsíš, jako bys byl zlem, ty ohni žen a dětí. Ale ty možná jen chceš býti nový a vykřesat drsnějším křesadlem své jiskry, které neuhasím slovy, pro nová vznětí v srdci zestárlém. 138 OBSAH
KNIZE5 Já nevím, čí hýčká tě klín7 A někdo snad9
NŮŽ NA STOLE11 Už noc se krátí13 Únor17 K ránu19 Naproti21 Nerobte světy23 Mládeži 194525 Poslední milost27 Výstraha29 Hledá se strážce31 Proč zarputile32
[139] BÁSNĚ ZE SNA35 Tak psáti ze sna37 A snad se bude ve snu snít mi38 Anebo psát své verše ráno39 Růže po tmě41 Zapomenuté sny44
NÁMĚSÍČNÍ47
ZABIJEČI ZVONŮ65
KONĚ V NOCI81
POSVÁTNÉ HÁJE103 Uvítání105 V pasekách107 Pro domo sua109 Silnice v horách111 Závěť113 Zastavení116 Měsíčná noc117 Posvátný háj119
ŠELMY123 Kočce Avašce125 [140] My oba129 Teď vím131 A snad i ty133 Ty možná nechceš134 A jsi-li135 Dosud jen doutnáš136
[141] JAROSLAV KOLMAN CASSIUS NŮŽ NA STOLE I. vydání 3300 výtisků. Obálka i úprava Petra Tučného. Vydalo jako 70. svazek sbírky České básně, kterou řídí Dr. Jaroslav Janů, nakladatelství Fr. Borový v Praze 1947. Vytiskla Akciová moravská knihtiskárna Polygrafie v Brně. Brož. 50 Kč.
E: pk; 2006 [143]