KOČCE AVAŠCE

KOČCE AVAŠCE
Pod klenbou nejistou a nepřátelskou nebe, v zdech domů chvějících se, že se v bouři zřítí, ty hřeješ lůžko mé a já zřím ve tmě z tebe jen očí kočičích dva majáčky jak svítí. 125 To je ta stará past, ta na lidi i zvíře, v ní jsem tě uvěznil a sám byl do ní chycen. Tmou hledíš v moji tvář a já, bůh ve tvé víře, vidím tvou duši žhnout, sám sobě neosvícen. Mé dny tě nebolí, tvým sněním trochu šednou. Když moje budiž světlo v tmě duhovku tvou raní, ty mhouříš zornice. Tak duše moje jednou bolestí zamkla se po Jeho zablýskání. 126 Jak dřímala jsi dřív to zvířecí své štěstí v pelíšku u kamen, svých šerých rájů paní! Teď v hrdle růženec ti otčenášků chřestí, jak předeš úzkost svou pod hladící mou dlaní: Buď pán můj pochválen a jeho teplé lože, pán vlídných plamenů i bolestivých září. Teď k tobě, pane, blíž, blíž k dlani tvé, můj bože, ti předu žalmy své před nehybnou tvou tváří. 127 A kdo ví, jaká tma snad ladí Jeho snění a není-li Mu hlas předoucí šelmy milý. I boží dlani snad je příjemné pohlazení, když pod ní zasrším jiskřením její síly. Tak možná někdo kdes i moji úzkost vidí v tmě hořet fosforem, jako já vidím tebe. A možná někde bůh šílených šelem lidí už pohřben leží sám v ssutinách svého nebe. 128