NÁMĚSÍČNÍ
[47]
V bednění nocí bez hvězd, bez měsíce,
zastřeni tmou jak černou oponou,
náměsíčníci nespí. Bloudí bdíce
a vzývajíce lunu ztracenou.
Od prahu k oknu, od okna zas k dveřím
jako myš v pasti kroky zachrastí.
Měsíci, zjev se, ať zas kroky změřím
stříbrnou římsu hvězdné propasti!
Bez luny své spáč nemá nikde stání,
sám temný kout, sám jenom strach a sráz.
Vy dlouhé noci, zralé pro hledání
ztracených snů, když hasne luny jas!
49
A spáči bdí a po šílenství slídí,
ten líčí past, svou hlavu na polštář,
ten pátrá v okně zatměném a vidí
v zrcadle tom svou náměsíční tvář.
Měsíci, zjev se! Vezmi do náručí
kojence luny, náměsíčný sne!
Náměsíčníci nespí. Noc je mučí,
noc jako poušť bez vláhy měsíčné,
noc jako šachta bez lan. Nevytáhnou
už lana luny spáče v hvězdnou říš.
Je černá noc a její ústa prahnou
po mléku hvězd, noc hluboká, v níž bdíš.
Tvář před oknem, sama sebe se děsíc,
teď zdvihla do tmy oči prosící:
Milovala jsem jenom bledý měsíc,
kdo zdvihne mne, když ty ne, měsíci?
50
Tam obličej se s lůžka lačně zvedá
a sražen tmou zas padá na polštář:
Miloval jsem jen tebe, luno bledá,
kdo mi dá teď můj sen, mé výšky zář?
Tam údy ve tmě utonulé plynou
jak rybí ploutve, hebce vlající:
držels mě dlouho, milý, nad hladinou,
teď padám ke dnu, sbohem, měsíci!
51
A vidím tvář, a vidím jen tu jednu,
která se ve tmě ještě setmívá:
Já nepadám, se dna se zvedám. Zvednu
se bez tebe, ty luno mámivá!
Já netoužím. Měsícem neobžerná,
chci bloudit ve snách bez tvé opory.
Tak jako má, noc žádná není černá,
má noc se tmí svítání navzdory.
Mne drží stesk po osiřelé římse,
jakoby cíp živého mrtvá pěst.
Na samém srázu tmy já postavím se,
tvůj pomník, noci bez luny a hvězd!
Ať vyhlodaná luna zemi vládne,
tvář její prázdnou temně zrcadlíc,
já uhasínám, mně už světlo žádné
nezažehuje popelavou líc,
52
ten paprsek, polibek mrtvé touhy,
to lano luny netáhne už výš
do záře hvězd můj stín, sen zlý a dlouhý,
noc hlubokou, v které jsi mrtev již.
Já také toužil po zářivém líci,
já, který sním jen záře temný rub,
já také tápal v snách a při měsíci,
já také hledal uloupený lup,
já také bral, co den mi nechtěl dáti,
od nocí měsíčných, kde lhal tvůj líc,
a lačno snu, který se nesměl zdáti,
mé hladovění vylo na měsíc.
Mne také peklem se skřípěním zubů
provedl mého hněvu němý běs,
až v stínu tvého zatměného rubu
uleh’ a zdechl pomsty vzteklý pes
53
a já jsem usnul, stoje na svém srázu,
s očima upřenýma do tmy, v nebytí,
až srdce ztvrdlo v agonii mrazu,
v kterém se žádná luna netřpytí
a žádné hvězdy pád, kde jenom zebe
čekajícího nebe černý troud,
až blýsknou pozouny temnotou nebe,
že začíná se soud, poslední soud.
Až nová zář zas na tvář země padne
a novými sny spáče oslepí,
nech mne už spát, jen žádné hvězdy zrádné,
má noci hluboká, v které se spí a spí,
jen žádný sen už ať mi nevyklene
unylá luna s oblak visící,
jen žádné štěstí, pádem zmrzačené,
v tmu civící, kde tmíš se, měsíci!
54
Zatlač mi oči, které už se mhouří
pod prstem tvým, ať nevidím, co vím,
ať nevidím, jak nových jiter v kouři
dnů doutnajících do očí čpí dým
žíravým zítřkem zažehnuté země
a slzy loudí s vidmem duhovým.
Už dosti snů. Zavaž mi oči jemně,
má chůvo osleplá, ať necítím, že spím.
* *
*
A Noc se sklání. Ruka se jí chvěje,
když váže oči slzou zalité:
Pochovám tě do hrobu beznaděje,
kam pohřbívám své věci rozbité.
55
Jde nocí tvář, tak podobná té jedné,
která se tmí. A bledne, ožívá:
Já nečekám na lunu, že mne zvedne,
hovoří tvář a spíc se usmívá.
Já sním jen sebe. Měsíc neprobouzí
dno duše, v kterém snů mých kotva tkví.
Jsem náměsíčný, který snít se vzpouzí
sen, který není jeho vlastnictví.
Má duše chce být buzena jen letmě,
nejhlubší dno své sotva zrcadlíc,
já sním, že někdo políbil mě ve tmě,
když lyšaj křídlem pohladí mou líc,
já sním, že tvář mou lesní tůně myje,
když záře luny na mne nepadá,
nejhlubší noc je ještě harmonie,
zní struna má, mé noci cikáda.
56
Já slyším, jak se povolený kmitám
jen o několik oktáv hlouběji.
Tvou zář si, mrtvá luno, vypočítám
a utkám z konopí, jež drží pevněji
můj žebřík k naději, můj žebřík bílý,
který se lží po zemi neplouží.
Je utkán z mil, jež hvězdy urazily,
z té čisté příze, která nocí mží.
Ne v lůžku už, já usnul na hvězdárně
a skládám v snách souhvězdí rozbitá.
Jdi, cite, spat, dost natoužil ses marně,
teď po římse jde spáč a počítá.
Jen sněte sny své zpocené a dusné,
vy lunatici, lunou nemocní,
spáč necita, ten neblouzní, když usne,
ten počítá kmitočty, které zní.
57
Ve vzduchu čirém, víc než všichni sirý,
strmím a čním, jen výška, sráz a růst,
počítám sen svůj, sen souhvězdí Lyry,
sen nezamžený ještě dechem úst.
* *
*
A mizí ve tmě snílek usměvavý,
tak jako úsměv ve snu zaniká.
Spadneš-li – s jitřním úsměvem Noc praví –
přec pochovám tě v hrobce básníka.
58
Jak zasněná tvář s římsy ve tmě mizí,
jdou po ní kroky jako po záspí.
Zdá se, že sen je této tváři cizí,
tak hltavá je, i když sní či spí:spí.
Já nepřibil sen rozespalých paží
k nebi. Tam nechce moje luna plout.
Jak námořník svůj úzel hbitě váži,
kormidlo přehoď, protivný jde proud!
Otevři náruč, kosatko ty malá,
polibkům slaným růže větrné,
tolikrát věrnost malých ztroskotala!
A na kříži vždy věrnost ustrne
v rozpětí věrné, příliš, příliš věrné,
rouhající se ještě ve skonu,
že hroby otvírá jak peklo černé
a trhá v cár chrámovou oponu.
59
Já udržím se, Náměsíčný, snáze,
ty s přibitýma v krvi nohama,
já, kejklíř, tančím jenom na provaze,
má náruč je jen rovnováha má,
leč nohy mé, jež opatrně smýkám
po lanu lži, jsou moje opora.
Jsou bezpečné, že lžou, že nejdou nikam.
Nic jméno mé a Nic je moje hra.
Ne sen, ne žal, jen já, který jsem Ničím,
ne vy, ne on, ten náměsíčný žid,
já život jsem, já pravda. Proto křičím,
já, náměsíční, chci se probudit!
Já nechci snít a býti v nebezpečí,
že chybně stoupnu, srazím o zem vaz.
Addio, luno. Sinalejší, větší
má přitažlivost závrati mé sráz!
60
Výšiny sbohem, nahoře i v hloubi,
nebesa zhaslá, země ztemnělá,
námořník přežil peklo v noci zhouby,
jsem, lodi, živ, jen ty jsi zemřela!
Jsem živ a bdím, má lodi, vždycky žije
z utonulého vraku moudrá myš.
A přec: i ty snad spíš. A půlnoc bije,
noc hluboká. A přec: i ty snad sníš.
Tak sám a sám s propastí pod nohama!
* *
*
A Noc, tak jako by jen vánek vál:
Pochovám tě na poli Hakeldama
k tomu, kdo lhal a zrazoval.
61
Uhasla tvář, jako se tříští v střepy
svítilna v bouři vichru poryvem.
A hledí tmou, kdo býval dlouho slepý.
A mluví hlas, který byl dlouho něm:
* *
*
Vyhnaný z ráje měsíčného ticha
naslouchal jsem, jak duní lůno tmy.
Vyhaslá sopko, to je tvoje pýcha
naslouchat, jak to v hloubi vře a hřmí!
Já nový svět nahmatal na rozcestí
zřícených říms v domovech bez oken.
Nevidět, to je také svět a štěstí,
dívat se do sebe a vidět ven!
A hníst a hníst své jednou se svým kdysi,
nezapomínání nestárnoucí líc
nositi v sobě s propadlými rysy,
tvář, která tuhne spánkem ještě víc,
62
balzamované bídy mumii.
Sem ruce, slepí, ať se jednou smísí
tápání vězňů v pěst, – a zabíjí
svou bezmocnost jak vězeň svoje krysy,
aby se naše pouta osamělá
zaklesla v jeden strašný řetěz pout!
A každý úder bezbranného čela
ať křeše jiskru v troud!
Zapějte jitřní, náměsíčné chory,
jak touhu churavou zardousil vzdor.
Zapal se, noci, novými meteory,
zalezte do děr, krysy metafor!
– – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – –
A rdí se Noc, jak k východu se dívá,
kde rudne červánky jitřenky třpyt:
Jdi, milý, v žár, který se rozhořívá,
ty přijdeš jednou moji rosu pít
63
a budeš hledat zář svou u mé hlavy
a náměsíčné tmy mé zrcadlo.
A pohřbím tě – Noc blednouc jitrem praví –
kam pohřbívám, co přes den uvadlo,
kam unaven sen každý lehá spáti
k snům, které ještě nezažehl den.
Jdi tiše, milý, trochu hleď se káti,
sic nocí sycen, sluncem nespasen
do hrobů dávných milenců se zvrátí,
kteří jej snili marně dávno dřív.
Jdi lehce, ať se mrtvým může zdáti
sen lásky splněný, sen Jasnozřiv,
ať přízrak není dávných lun mých div.
64