ZÁVĚŤ

ZÁVĚŤ
Já nechci ležet na periferii, je plna už ta jáma vyzděná. Ať rozhozena rodným krajem hnijí rodného kraje bludná semena! Už není místa na hřbitově města v rodinné hrobce, plné po okraj. Mne pochovejte tam, kde stará cesta ze sadu vchází v háj. Svůj pomník mám. Ne sochu vytesanou, jen trochu stranou starý panský dům chci ve hlavách, kolébku opěvanou. Ať stojí píseň stráž mým mrtvým rtům. 113 Já nechci hřbitova s mladostí bosou svým těžkým stínem poskvrniti práh. Zem vykropenou jenom polní rosou chce pro sebe kajícný sebevrah. Ať tam, kde kvete polní býlí hluše, buď spasen bude nebo zahyne kdo víc než růži, rozvitý květ duše, miloval poupě, mládí nevinné. Však duše drahých z dusné kobky města se přijdou projít do mé aleje při svitu hvězd, kdy voní stará cesta jak za mlada. A duch můj okřeje. Tu závěť splňte. Ne však jako přání svět plní mrtvých, bezmocné jich sny, sic v temných nocích do zakokrhání tam bude výt duch zlý a neklidný. 114 Je věčný básník, miluje a trestá i po smrti, duch jeho není báj. Nezapomeňte. Tam, kde stará cesta ze sadu vchází v háj. 115