ZÁVĚŤ
Já nechci ležet na periferii,
je plna už ta jáma vyzděná.
Ať rozhozena rodným krajem hnijí
rodného kraje bludná semena!
Už není místa na hřbitově města
v rodinné hrobce, plné po okraj.
Mne pochovejte tam, kde stará cesta
ze sadu vchází v háj.
Svůj pomník mám. Ne sochu vytesanou,
jen trochu stranou starý panský dům
chci ve hlavách, kolébku opěvanou.
Ať stojí píseň stráž mým mrtvým rtům.
113
Já nechci hřbitova s mladostí bosou
svým těžkým stínem poskvrniti práh.
Zem vykropenou jenom polní rosou
chce pro sebe kajícný sebevrah.
Ať tam, kde kvete polní býlí hluše,
buď spasen bude nebo zahyne
kdo víc než růži, rozvitý květ duše,
miloval poupě, mládí nevinné.
Však duše drahých z dusné kobky města
se přijdou projít do mé aleje
při svitu hvězd, kdy voní stará cesta
jak za mlada. A duch můj okřeje.
Tu závěť splňte. Ne však jako přání
svět plní mrtvých, bezmocné jich sny,
sic v temných nocích do zakokrhání
tam bude výt duch zlý a neklidný.
114
Je věčný básník, miluje a trestá
i po smrti, duch jeho není báj.
Nezapomeňte. Tam, kde stará cesta
ze sadu vchází v háj.
115