MAŘENKA.
Paní Kamile Vodičkové.
K hrobu u zdi cos mne zvalo
na zahradě hřbitova;
nad ním deska bez slova –
jenom dítě se z ní smálo,
pod obrazem prostě stálo:
Mařenka.
Kdo jsi bylo, dítě smavé
s hlubokýma očima?
Nyní tma tě objímá –
kdo dřív hladil vlásky plavé,
kdo ti dával jméno hravé:
Mařenka.
Komu’s mělo býti v stáří
útěchou a oporou?...
Slunce mizí za horou –
v jeho blescích tiše září
pod mlčící dětskou tváří:
Mařenka.
[45]
Nic mně nepraví to jméno,
než, že kdo je děcku dal,
tisíckrát je oplakal,
než, že srdce zkrvaveno,
jímž v ten kámen pověděno:
Mařenka!
Snad sem chodí smutná paní,
v níž tvá duše žije snem –
však až ona sejde v zem,
méně pak než větru vání
bude světů do skonání
Mařenka...
46