LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE.
Ladislavu Quisovi.
K mé duši mluvila ta divná kniha,
kdy zpola dítě chystal jsem se v let –
ač padala z ní na sny moje tíha,
já v přísné knize té vždy znova čet’!
Vstav od ní, na rtu s prvým vouskem rusým,
já se životem počal hráti quint;
a řekl jsem: Sám poznat všecko musím –
i pustil jsem se v světa labyrint.
Mé slunce na východním nebi stálo
a ptáci pěli písně na větvích –
a všude plno bílých květů plálo,
jak do krajiny máj když teplem dých’.
I divil jsem se, proč tak mračit brvy
jak v knize té, když svět je krásná báj?...
Však v zápětí již, všecek zbrocen krví,
jsem poprv utekl se v srdce ráj...
[60]
A rány množily se... Prchnul květen,
prach v zeleň pad’ a tu tam žloutnul list,
květ opadaný větrem dávno smeten
a zpěv umlkl v teple ptačích hnizd.
Již slunce stojí dál než na poledni,
já nejednou jsem únavou již kles’ –
a sklamání se množí ze dne ke dni...
již kolem mne jich vyrost’ hustý les...
l častěji zas nořím se v ty řádky,
jichž v mládí k sobě vábíval mne taj –
a častěji vždy utíkám se zpátky
ze světa labyrintu v srdce ráj...
61