SESTRY.
1.
MINULOST.
Sní princezna, spí dlouhé věky
a bez konce jsou její dumy,
síť pavučiny světlo tlumí
a obepřádá bílé vděky.
A dávných časů bezdné řeky
jí do snů ze hluboka šumí,
a stínů vyvstávají tlumy
a vítr nese akkord měkký.
Ó, mnohý chtěl zřít její krásu,
jak denní světlo padá na ni –
jen strhnout pavučinu časů!
Bloud! netušil, jak hebce vinou
se bílá vlákna kolem skrání –
až sám byl zajat pavučinou...
[70]
2.
BUDOUCNOST A PŘÍTOMNOST.
Jde paní, černá lilje, útlá v pasu,
jak náměsíčná tiše kráčí k předu,
tvář krásná, ale chladná jako z ledu,
a svůdná ústa, avšak beze hlasu.
Zrak stopen kdesi v bezdnu příštích časů,
duch krouží kolem neznámého středu –
a člověk kráčíkráčí, otrok v jejím sledu,
kde vlát zří proudy jejích černých vlasů.
Ó, chtěl by v oči pohledět jí dlouze,
a žádost poznání ho žene za ní – –
Vždy o krok před ním tajůplná paní...
A omámený nezří, v marné touze
jak zatím vadnou sestry její vnady,
jež v objetí s ním věrně kráčí všady...
[71]