ŽIŽKA SE BLÍŽÍ!
2. října 1421
Žižka se blíží!...
Ta zvěst jak vítr, jenž náhle vstal,
táborem letí vojska s rudými kříži,
jakého ještě neviděl svět.
Sám kardinál do Čech se přichystal,
kurfirštů pět,
arcipastýři církve Petrovy,
falckrabí, knížata svaté německé říše
v nádheře, záři a pýše
větší, než slovem se vypoví,
a vojska, že nelze ho sečísti –
by kacíři nečistí
konečně před svatým otcem sklonili témě,
neb shlazeni byli s povrchu země.
Však neřest kacířskou horlivě hubí a ničí
pobožní křižáci:
marně prokletá ústa k nebi o pomoc křičí,
co srdce krvácí –
Bůh kacířů neslyší,
dal zbožným je křižákům v plen,
i muže, i ženy, nejnižší, nejvyšší,
i děti, oči jak len.
Každé noci jejich si chatami svítí,
pálí dědiny jejich a města,
by bylo zříti,
kudy jest křižáků cesta,
vojínů, věrných církvi, přesvaté matce.
42
Teď zde táborem leží okolo Žatce,
že konce mu oko nedohlédne –
před jeho velkostí sláva bledne
i táboru, s kterým Zikmund leh u Prahy loni.
Před tou mocí se odpor kacířů skloní...
Žižka se blíží!...
Ta zvěst letí od stanu ke stanu
nejčistších křesťanů,
zdobených svatými kříži.
S ní plíží se v tábor pobožných křižáků
podivná mátoha:
vůdce bez očí, slepý, bez zraku...
Vari, příšero ubohá!
Vůdce slepý, kdys Říma a Zikmunda škůdce,
jen slepých jest vůdce
a s nimi do jámy padne, kterou jim kopá
vojsko křižácké, jehož stopa
na dél a na šíři
značena spáleništi,
muži a ženami, starci a dětmi zsinalých tváří,
mrtvými kacíři.
Toť obraz, jaké jest příští
celých kacířských Čech.
V požárů záři
dojde jim dech...
Žižka se blíží!...
Ta zvěst jak dech morové nákazy
od muže k muži, od srdce k srdci se plíží
43
a divná ji vidina provází:
vůdce na bílém koni,
přes oči rouška se vine,
hlava se mírně na stranu kloní,
palcát v pravici, v levici uzda –
a bojovníkům svým kyne,
kam se mu uzdá,
jak prázdné by důlky i rouškou zřely,
kam táhnout, kam namířit střely...
Před ním kněz nesa monstranci,
nad ním korouhev bílá s kalichem rudým,
za ním kacířské země obránci,
bohatý s chudým,
pán i kdo pole radlicí oral,
v půdy chvění
vozové hradby hřmění
a tisíců hlasů ponurý chorál:
Kdož jsou boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od Boha pomoci
a doufejte v něho,
že konečně vždycky s ním zvítězíte...
Což křižáků bezpočet Boha neprosil?
Když hranice přecházel kacířských Čech,
zda kardinál v modlitbě zraků svých nezrosil,
zda biskupi, kurfiršti, markrabí
ořů svých nezastavili spěch,
zda pěšky zkroušeně nepřešli horské úžlabí
hlasitě, víc a více
44
Boha o pomoc vzývajíce?
A Bůh také zřejmě při nich stál:
však cestou ni jediný kacíř na živu nezůstal,
nikde jim s cepy nepostavili se husitští mlatci,
že pronikli volně až k Žatci.
A teď prý Žižka se blíží!...
Ta zvěst jak tisíciramenný polyp se vine
táborem, v nitro stanu se hříží,
prsa svírá, že srdce v nich hyne,
a vůdce i s vojskem marně se znamená kříži.
Z prsou uniká víra,
když příšerné chapadlo mocně je svírá,
že tají se dech.
Pryč z kacířských Čech!
Slepý zde vidí,
mocí neznámou vítězství klidí,
že žádná moc světa mu neodolá;
jen zvolá:
„Braň svou rukama chutnejte“ –
a vzlétnou strašlivé cepy,
kam dopadnou, všecko je v střepy.
Spaste se, prchejte!
Komu je život milý,
kdo chce spatřiti vlast svou a rodinu,
prchni v tu hodinu –
běda všem, kdo by tu zbyli!
Táboři, Pražané
nebudou nikoho živiti –
prý jsme vraždili krutěji nežli pohané.
45
Mstitel se blíží,
slepýma očima zasvítí –
před ním jde od hory Vítkovy sláva,
obrovská jeho vidina vstává
a svědomí tíží,
hrůza z ní vane a děs,
spor divných citů a směs
sváří se v duši
a tísní a kruší,
že slábne duch:
Je ďábel s ním? Bůh?
Tak nebo tak, zpátky do Němec vzhůru,
nežli se přižene v ďáblů či v andělském kůru!
Zapalte stany!
Rychle! Dejte se v ochranu přesvaté Panny
a nejbližší cestou do Němec domů,
do Bavor, do Falce,
než zaduní vozy jak zahřmění hromu
a blesk než dopadne na hlavu ospalce!
Hoj, Žatečtí ze bran se hrnou –
snad Žižka se opravdu blíží!
Pryč, nežli před ním údy v úžasu ztrnou,
než před ním se k zemi koleno sníží,
než v nezdolné jeho moci padneme kruh!
Pryč, ať je s ním ďábel – či Bůh...
[46]