Žižka, náš bratr věrný (1926)

Jan Rokyta

Diplomatická verze Ediční verze
ŽIŽKA, NÁŠ BRATR VĚRNÝ
[3] JAN ROKYTA ŽIŽKA, NÁŠ BRATR VĚRNÝ
1926 NAKLADATELSTVÍ J. OTTO SPOLEČNOST S R. O. V PRAZE
[5] Svému rodnému městu Hradci Králové, městu Žižkovu a Sirotků, věnuji tuto knihu. J. R.
[7]
HRDINA ZEMĚ HUSOVY.
Kde vzal se, tu se vzal, on z české země vstal, když po ní Zikmund sahal, rudá liška – náš bratr věrný, slepý vůdce Žižka. Byl z prvků české země stvořen, by jejím hrdinou se stal: měl trocnovského dubu kořen, leb z žuly tvrdých skal, měl srdce z křišťálu a v žilách granát krvavý, hloub jezer šumavských i hor těch výška v něm byly, vážnost jihočeských dum, měl hbitost Vltavy i sílu, jíž si cestu proráží, a horskou bouří mluvil k lačným sousedům i k bratřím nevěrným, že tajil se jim dech: „Hoj, stojím na stráži i Páně zákona i Moravy a Čech!“ Jak orel v dálku zřel, ač jedno oko měl, a i když druhé obestřely mraky, byl jako v pohádce druh Bystrozraký: ať černá páska kryje oči, on jasně zří, kde stín, kde běl, kde nepřítel se k zemi bočí, kam třeba, aby vjel svou se druží, a vozové své hradby v hřímání kam luky namířiti, pušky, praky. On dobře vidí, kde se kryje lež, kde pravdy poznání – 9 neb jeho okem křišťálný je duch, s nímž otec jeho nakláněl se nad lemeš, jímž naplněn byl betlémský kněz Páně Hus. On ví, jej vede Bůh – slep vidí jasně, za ním vydává se v klus. A chorál zazpíval, že nepřítel se bál, neb zdálo se, že Bůh sám z něho hřímá. Chvěl před ním se i král i sluha Říma, však syn té země čerpal sílu z té písně, vzrostlé na chorál, a zvyklý bran a pluhu dílu, jímž z polí klas mu zrál, cep pobil železem – a věrný boží bojovník jde za palcátem, který Žižka třímá. On v čele vojů bílém na koni jest jejich síly vznik; v kyn jeho ruky hlasů tisíce hřmí polem, lesem, nad rybníkem, výtoní, co duní kola vozů, řinčí řetězy a kopí, sudlice: že ten, kdo v Boha doufá, vždycky zvítězí. V svou bílou korouhev, kde dříve býval lev, dal rudý kalich, symbol krve Páně – sám lvem šel pod ním, země české bráně a zákona, v němž pravda boží. Roj nepřátel jak chumáč plev se rozlét jeho u podnoží, když vzbudil jeho hněv, 10 když vydráždil jej z Tábora až k českým horám v skok a přinutil jej ke lví tlapy ráně. „Ta zem je Čechům dána od Boha, váš od ní vari krok! V ní chceme v míru kalich Páně pít, jen hříchy v srdcích plenit budiž naše úloha – však přijde-li kdo se zlou, zahřmím do ticha a budu zhoubce bítbít, jájá, české země lev, Jan Žižka z Kalicha! [11]
ŽIŽKA V BETLÉMĚ.
Po kraj naplněn Betlém: stařeny, ženy i panny, kmeti, mládenci, muži, bohatí, chudí, všichni jsou lačni nebeské manny, která zde prší. Jako Israel v poušti dychtivě přijímal chleba, který s nebe mu deštěm sesílal slitovník Bůh, tak zde Husova slova přijímá hladových duší touha a vzruch. Vzadu o jilec meče rukama podepřen stojí statný válečník v tlumu zbožného lidu. Jediným okem – druhé kdes v boji dávno již ztratil – zírá na kněze, který zmocněným, kovovým hlasem v srdce mladic i mužů, šťastných i sirot a vdov s oblak vzbouřených citů duše své pršeti dává přívalu slov. Orlím pohledem vnímá podobu božího sluhy, duší v duši mu vniká, uvyklý soudit. Cítí, že není ztajen kdos druhý za jeho slovy; z hlubin bytosti prýští, z věčných tam schráněna studnic, jiným dávají věrně, Bůh sám co štědře jim dal. A již bojovník, který nikdy se nevzdával, knězi celý se vzdal. 12 „Hledej pravdy!“ Ta slova prorocky pod klenbou letí. Ano, hledá ji: za ní vydal se v pole, zpupně když páni rozbili kletí hnízdo mu rodné – za ní přišel i v skrovný kostelík Betlém, za ní bude vždy mířit, její kam pozve jej hlas v duši tajemně skrytý, kamkoli pozve ho její zářivý jas. „Slyšte pravdu!“ Tak volá kazatel chvějnýma rtoma. Chmurný válečník slyší, jako ji bděle poslouchal dávno v Trocnově doma dítětem ještě, matka milá když prostou mu pravila řečí, čemu učil své bratry chudobné předobrý Pán, sám jsa chudý a bosý, nežli byl za lásku v ruce katanů dán. „Uč se pravdě,“ zní dále do uší betlémské obce. Ano, chce se jí učit po celý život, ať si jej vede k studené hrobce bojem či mírem, bude učit se pravdě, která je sladká a prostá, ač i zároveň trpká, tajemná cizí jak řeč, měkká jako dlaň matky, ale, když potřeba, taky ostrá jak meč. „Miluj pravdu,“ zvou sladce knězova laskavá slova. Ach, on plný jest lásky ku pravdě boží, kterou již dítě znova a znova 13 v přírodě tušil, v očích mateře čítal, v otce i přísného činech, kterou jasněji v Písmě pronikl badavý duch, kterou milovat bude, pokud jej pozemskou poutí povede Bůh. „Pravte pravdu,“ kněz dále betlémskou družinu vzývá. Ano, bude ji pravit; jako ji mluvil každému v oči, dokud byl jíva ohebná ještě, tak ji hlásati bude vždycky i slovem i mečem, když jest za bouří vzrostlý, silný a nezlomný dub, buď si služebník králův, buď si i postaven k dílu na vlastní vrub. „Držte pravdu!“ Tak slova padají v úrodnou hrudu. V nitru bojovník pevně slibuje sobě: poznanou pravdu držeti budu v klidu i v bouři; ať si úlisně láká, ať se i přívalem řítí na mne, aby mne strhla na svoje bezcestí lež – já se přidržím pravdy, z ní si vystavím svoji přepevnou věž. „Pravdy do smrti braň,“ teď slyší – knězovy zraky s okem hrdiny v té se setkaly chvíli. Budu jí bránit mečem i praky – slibuje v duši – bránit budu jí proti zavilým zhoubcům a škůdcům; lži kde proti ní vstane podvod a zrada a lest, 14 zdvihnu rameno kárné, přikvačím jarní jak bouře, ponesu trest!... Betlém prázdní se, věrných zástupy řidnou a řidnou – s hlavou schýlenou ještě válečník stojí, knězovu řeč i bouřnou i vlídnou stále má v duši... Chrám se vyprázdnil – sám jen kazatel k východu kráčí. Za ním bojovník zvolna, srdce ač dalo se v klus. Vážně z Betléma vyšli s myšlenkou na pravdu v život Žižka a Hus... [15]
ROZHODNUTÍ.
„Slyšte, rytíři boží, připravte se již k boji“ – venku tak zástupy pějí, horlivé pro kalich Páně. Žižka píseň tu slyší, nad Písmo schýlené skráně, badaje, čemu ho učí – myšlenky v hlavě se včelami rojí a bzučí. Slyšíš, rytíři boží? Husa, k pravdě jenž volal, spálili plamenem drva – a to byla oběť jen prvá. Nové a nové ji oběti množí, až celá tvá země se promění v obětnici a celý tvůj národ v kacíře na hranici. Proklel jej papež, když kalicha Páně se nezřekne, křižáky svolá, když v tvrdosti pravdy své nezměkne – nebude Husova národa, ducha když svobody nevzdá se, papeži nepoddá. Zikmund, král nevěrný, s ním se již radí, jako dřív Husa, celý tak národ zradí. „Připravte se již k boji,“ národ ten volá po městech, na horách, když mu nedají píti z kalicha v chrámových prostorách. V nadšení stojí na pravdě, kterou mu odkázal Hus, odhodlán nevzdat jí ani jediný kus, srdce v plameni, ruce k zápasu ztvrdlé jak žulové kamení. 16 Sněhy v slunci úprkem jihnou a tají, bystřina k bystřině potok a z potoku řeka – lid na vůdce čeká, množí se, množí, volá k nim, větrem co korouhve vlají: „Slyšíš, rytíři boží? Dal jsi se ve službu pravdy, že nedáš ji tisknouti – boj snad vzhoří, než můžeš se nadít. Strojí se pravdu křižovat, pějí už kohouti – nesmíš jak Petr ji zradit. Boží zde bojovníci v halenách, mozolných rukou již na bránu budoucna tlukou, čekají na tě, že pro pravdu životy složí – slyšíš, rytíři boží?“...boží...?“ Slyší, však Písmo zažloutlých listů zve jej, by naslouchal Kristu, Pánu dobrému světa všeho, za jehož dal se vidinou: „Obrať meč v místo jeho, nebo všichni, kdo meč berou, od meče zahynou...“ Meč svůj v pochvu má obrátit – a dole jej k zápasu volá lid vida, že valí se na něj divoká záplava za to, že pravdy se nevzdává. Meč má zahodit, který jej v boje vodil, když se tisíce mečů brousí již na Čechy, by jim odňaly svobody podíl, by jim ode rtů vzaly kalich nebeské útěchy. 17 Tisíce mečů již chystá se k ráně – a on by zhřešil, svým pravdy božího zákona bráně?... Myšlenky v hlavě se včelami rojí a žahadly bodají: Co učiníš? Sáhneš po meči k bojiboji, či po míru šalmaji?... Ruka přemítla v knize – a Písmo hovoří: „Bič z provázků udělav, všecky je vyhnal z chrámu...“ On, Kristus, jenž bouře tišíval v lidech i na moři, když hrozily duším i lodím a prámu, sám beránek tichý, jenž neotevřel ni úst, když vedli jej k zabití žoldnéři, poštváni knězi a mnichy – zde, uviděv křivdu božího domu, hněvu dal bytost svou schvátiti, na rouhače propukl zaburácením hromu, když ozve se z lůna skal, a vztáhnuv rameno z chrámu je vymrskal. Tak i lid Husův pro věc boží se bouří, chce jen čistotu duší, i světských i kněží, pít chce z kalicha nápoj Páně, slovo chce boží svobodně slyšeti, chrám chce božího zákona učinit z Čech – a za to se na něj chystají k ráně, rozbíhají se na něj v zuřivý běh, kupčit se chystají v chrámě, v divoké řeži vyhubit símě boží v nadějném poupěti, spálit je v ohni a kouři. 18 „Ne, toho nebude, při sám Bůh! Za boží zákon k druhu druh, ať kdo chcechce, proti nám brojí! Lide i rytíři boží, připravte se již k boji!“ [19]
BITVA U SUDOMĚŘE. 25. března 1420.
Z východu i západu jdou černé mraky, bílý obláček jich středem cestu hledá si – malý houfec pod ním s cepy, dřevci, praky míří od Sudoměře, kam vůdce ohlásí. Beze zpěvu táhne, beze slov a řečí, v kol jen hřmotu za Žižkou a Břeňkem ze Skály – Žižka chmurně pátrá, kudy z nebezpečí, které zlověstnými mraky hrozí zpovzdáli. Od Strakonic, Písku pobleskují třpyty – nesčíslná jízda od hlav k patám v železe. Boží bojovníci v poli pod kopyty marně loučit budou, tisknouti se k paveze... K vrchům Žižka kyne nad Mladějovici, k jejich lesům, jež by mohly dát mu spásy hrad: „Rychle vpřed, tam cíl náš, boží bojovníci, tam budeme zhoubě nevěrníků odpírat...“ Ale všecko marno: záhuba se blíží, před cílem je stiskne, žentoury je rozdrtí... Vůdce jednooký v krajinu se vhlíží, kde se s houfem spasit jistou před smrtí. Nesmí zahynouti na počátku dráhy, 20 kterou dal se na obranu pravdy, kalicha – cítí v sobě sílu, která vzroste záhy, za níž na kyn Páně s horlivostí pospíchá. Cítí ve všech žilách, tuší v duše hloubi, že jej boží vůle k velkým věcem zvolila – jak zde na něj, na zem kalicha mrak zhouby míří, jak zde jemu, jí se chystá mohyla. Pán jej pasoval své pravdy na rytíře, na obhájce zákona a země Husovy – on v té službě celý stojí v pevné víře, všem že pokrytcům a nepřátelům odpoví. Ať se přiženou jich zevšad celé chmury, on je s hrstkou věrných v boží pravdě odrazí! – „Rychle, bratři,“ velí, kyna rukou shůry koně svého, „sšikujem se tam tou pod hrází. Ta nám pevnou bude hradbou s jedné strany, s druhé ochrání nás černé vody rybníka, zpředu vozy. Nedáme se bez obrany – běda zbabělému, bez boje jenž utíká! Popilte si, nepřátel již mraky letí, vy však, na jich množství nehledíce ani moc, Boha proste, doufejte veň, jeho děti, a on k vítězství vám přijde na pomoc!“ 21 Sotva přístup uzavřely polní vozy, již se obludami řítí jezdci železní: „K smrti zdrtíme vás, udupeme,“ hrozí – s vozů vstříc jim píseň božích bojovníků zní. Skrovná z nouze tvrz, však velí: „S koňů, páni, a jak moji prostí bojovníci na nohy! Nebude to zápas jako v širé pláni, nesletíte mrakem na můj hlouček ubohý. Cepem uvítá vás s vozové své hradby, a když s boku rákosí vás zláká ke hrázi, bahnem spoutá vás – a na rtu hřích a kletby marně budete se bojem pachtit s nesnází...“ Neslyšeli této mluvy beze slova muži železní a v nezvyklý se dali boj – marně do večera v útok ženou zas a znova na tvrz, kterou hájí božích bojovníků voj. A když po západu stíny vyšly z lesů, v temnotách když obrněnci bili druha druh, náhle pochopili v neodbytném děsu, že zde padli v nepřemožitelné moci kruh. Marný je s ní zápas, krve prolévání – Žižka nezdolným jest jejím ramenem. Ustupují před ním oceloví páni – ticho po boji se šíří v kraji zasněném. 22 Boží bojovníci zapalují vatry, díky pějí za vítězství, v duších pokoru, za pravdu zde padlé v zemi kladou bratry. Na úsvitě vzhůru volnou cestou k Táboru....Táboru...! [23]
TÁBOR.
Žižka se vrátil v hradiště na Tábor, s jásotem vítán muži i ženami, dětmi, jeho s ním vojska a vozů skrovný sbor. Všude svůj pohled obrací zdánlivě letmý – jedno jen oko, však sokolí jeho zor. Horu zří, pod ní hluboký dvojí dol, potok tam šumí, valí se Lužnice řeka, jak se tam vryly z pravěku kolem kol – hradiště Bohem stvořené na něj tu čeká, zkoumavým okem zří on svůj na úkol. Lidu zří obec, k bratru se druží brat, ku sestře prostých mravů se druží tu sestra, za kynem svědomí rodných ode vrat přišla sem rabů i zemanů družina pestrá budovat z cihel i ze srdcí boží hrad. Víc než tvar cihel váží mu srdcí žár, planoucí z očí při stavbě hradeb i chrámu pro kalich, zdvižený s korouhví na stožár – pevnější stavba než z kamení, cihel a trámů bude hrad srdcí, ztmelený beze spár. „Pán budiž, děti, s vámi i s tvrzí tou, jako byl v Nekměři s námi i u Sudoměře. Dej nám, ať pravým každý jsme husitou, 24 který jen v něm má Otce, v něho jen věře, kalich ctí s krví za lidstvo prolitou. Vnuknutím Bůh nás tuto ved na horu, na níž si jeho zbudujem nezdolnou tvrzi – jenom k všem branám železnou závoru cizímu duchu, který by zhubil nás brzy. V koutek jen vnikne-li, běda je Táboru! Cizí nám duch, jenž k Zikmundu druží krok, duše chce tisknout, Zikmund co poutal by paže – cizí nám duch, jenž choulí se pro obrok, pro zboží o mír se samým ďáblem se snaže, pravdu byť v Kostnici pálili rok co rok. Však i duch sváru na Tábor nezabluď: za jednu pravdu bojujem cepy i luky, z jednoho pijem kalichakalicha, buď co buď, jednoho Pána za kynem naše jdou pluky – jedno ať srdce Tábora plní hruď. A nyní dál groš pro Tábor za grošem, ku cihle cihla, opuka na opuku, mladí i staří, sedláci s panošem – k sudlici potom, k cepu i k meči ruku, za pravdu v boj, a třebas i proti všem!“ [25]
DVA TÁBORY. 13. července 1420
Dva tábory dělí šumnými proudy Vltava řeka – koho z nich vítězství čeká? Nad zelenými stráněmi na pláni v šíř i dál svůj tábor má Zikmund král. To nová jsou města, větší než v údolí Praha, jen bez chrámů, věží, jen bez řeči, kterou se ozývá minulost a která je srdcím drahá; v nich tisíce ulic bezpočtem stanů běží a ve stanech mnohý host, ten v nádherném rouchu, ten v brnění, s vojskem svým pánové vznešení – a na hrudi každého hořeti zříš Kristův posvátný kříž. Naproti za řekou nevelká hora se zvedá, po bocích vinice, kde vrchol se zdvíhá nejvíce, dva sruby se bělají, viničná věž se šedá; hrstka v nich bojovníků a bojovnic, brnění nemají, nic než cepy a kamení jejich zbroj, Žižka jich vůdce jednoho oka, jímž měří soka – tábor to neurozených, malých, 26 nadšení jejich zdroj Kristův je posvátný kalich. Večer se šeří, Vltava dole vody své valí, vánek je čeří, nad ní, než ohně se rozhoří, dva tábory na dálku hovoří: širá zde Letná, tam hory Vítkovy výška, zde Zikmund, tam Žižka. – Hoj, kacíři, zítra svou silou na tebe udeřím a zdrtím tě v prach! – Nevěřím, nevím, co strach. – Nevěříš? Necítíš bázně? Však zítra z mé krvavé nevyjdeš lázně, to nebude jen jak u Benešova. To příval se na tebe přižene z celého světa jak povodeň, která se valí znova a znova, všecko, co v cestě jí, smetá. Tak smete i tebe s Vítkova v Špitálské pole, pak vrhne se na Prahu v dole, z ní po celé zemi se kacířské rozlije, vše vyhubí Husovo semeno, vše kalichy rozbije, jak se svaté stolice Petrovy souzeno – zas Čechům se pod křížem podávat bude jen bělostná hostie, 27 a plod, jenž na kameni českém po věky zrál, Zikmund utrhne král. – NužNuž, jen ať přijde, ať sáhne tom po plodu, pod stromem čekají strážci Husova národu. – Blázni! Zda hrstka vás celému světu odolá? Zda jste slyšeli Zikmunda krále přísahu, že nechce vás zkrotit jen dopola, že udeří na Prahu, že celé království zhubí a v popel obrátí, když k Římu se nevrátí, že celé vás kacířské plémě vyhladí a cizím národem osadí zem českou od Sněžky k Šumavě, potřenou krvavě? – Však, že jsme slyšeli jeho přísahu hříšnou, do dálky slyšnou, my tu stojíme, abychom bránili země, abychom bránili kalicha Páně, abychom hájili pravdy boží. Jeho že slova k nám z dálky duněla temně, my jsme hotovi za ránu k ráně, za pravdu každý rád život složí. – Tábore šílený, pomni, že proti vám stojí tábor, podobný národů roji: vidíš tu Uhry, Chuny a Jasy, Rakousy, Bavory, Franky a Sasy, 28 národy, co jich zrodila Evropa – vše tu je na vás a hrob vám vykopá. – A kdyby svět celý k vám v tábor se sběh, zde stojí Čech! – Však i v našem jsou táboře Češi. – Zrádci jsou, na soud přijdou, že hřeší. A největší hříšník je vede svou dlaní: na českém slunci se hřál, Antikrist král, zrádce Pána Boha i svatého Písma jeho, násilník panen i paní, žhář a vražedník, zhoubce českého jazyka ctného. – Marně skřípete zuby, nemá hříchu, kdo kacíře hubí. Že kříž na se vzal a proti vám vojny pochodeň vzňal, papež, náš otec, vše hříchy s beder mu sňal. – Jeden jest Otec, jenž dopouští i odpouští. K tomu se modlíme s praotců líchy za svoje hříchy; k tomu se modlíme, nežli se oddáme dílu, aby dal sílu k zápasu s ryšavou příšerou, s drakem o sedmi hlavách a s korunou sedmerou. 29 S toho velkého Otce milostí se moci tvé, Zikmunde, nelekám, před Ním jen poklekám věře, že pravdu svou z moci tvé vyprostí. Ty si měj hříšného papeže za otce a církev římskou měj za matku – nám Otcem jest všeho života původce, jeho se oddáme svatému úradku; a římská nám církev jen macechou bude, zdvíhá-li kříže znamení v ruce krvavě rudé, aby k nám za hříchů odpustky přes naše prahy vodil našeho jazyka vrahy, aby řeč naši, jako kdys v Prusech a Míšni, vyhnali křižáci hříšní, by nám s ní boží pravdu odňali svatou, za kterou Husa jste spálili hranicí vzňatou. Přijďte si – Žižka se nepřátel neleká, na množství nehledí; za českou zem a za pravdu Syna Člověka povede nás, ať šedí jsme, nešedí. Před Bohem samým jen pokorní zatkneme klanici za škorni, o boží při i o svou se budeme bít, na pravdě boží budeme mřít. Všichni, kdož mohou pro starost, pro mládí, vzhůru jsme na každou hodinu, praporu s kalichem nikdo z nás nezradí, sic přeběda zlosynu. Přijďte si, ať se vás mraky k nám valí, staneme proti velikým malí – 30 přijďte si za noci nebo za doby přijďte denní, staneme proti oděným neodění, proti mnohým staneme nemnozí, počet nás nezhrozí: doufajíce v Boha, jsme již hotovi – On za nás odpoví! [31]
BITVA NA VÍTKOVĚ. 14. července 1420
Neděle, hodina nešporů: v Praze na poplach bijí zvony, křižácká jízda žene se Vítkovu na horu, místo kadidla prach se kouří v útoku bouři, válečné pokřiky zpívají divoké antifony... Na vrchu hory družina malá od tiché modlitby vstala. Vidí, jak od řeky tisíce jezdců se řítí, brněním svítí, nemnohým mnozí jak záhubou hrozí. Žižka dívá se dolů jediným okem, jak nepřítel blíží se skokem – a cítí, v té chvíli jak všecko je v sázce, i Tábor i Praha, i víra i řeč naše drahá, padne-li on dnes pod mečem vraha, s hrstkou-li věrných podlehne divokých nepřátel chásce. Cítí, že s ním zde na této hoře celý jest národ od Sudet k Šumavě, v něj že se zúžil a v jeho družinu malou, tak jako širá vlast dnes touto je skalou. Zhltí-li skálu a družinu vražedné moře, Čechy i věrní Čechové budou v nich potřeni krvavě. 32 Za celý Husův národ zde stojí, za celý národ musí mít síly v tom boji! Vzpřímil se více, sevřel svůj palcát železnou pěstí, mávl jím k severu, jako by zřel tam krvavou příšeru, která si k němu tisíci kopyt dráhu sem klestí – jediným okem pohléd své na děti, nežli se k zápasu rozletí, zhluboka promluvil: „Sestry a bratří, máme-li víru, nám budoucnost patří! Bůh s námi je, věříme – a s vrahem se změříme. Slyš, Zikmunde, naši přísahu: Jdem do boje za Tábor, za Prahu, za pravdu svatou, jíž sloužíme bez mezí, s níž budeme vítězi! A nyní každý na svoje místa ve jménu Krista!“ Kolik tu očí, tolik jich vzhořelo plameny. Ohnivým žárem vzplály i zpod pleny hluboké oči jak Sibyly, svítily, zářily na vůdce, který udílel krátké rozkazy. Vzpomněla Nekměře, vzpomněla vítězství pod hrází v Sudoměři, kde ženám i pannám kázal prostírat loktuše a vštípil všem do duše, že zvítězí, než se zšeří – 33 vzpomněla, jak je k vítězstvím vodil znova a znova, jak je z léčky vyvedl u Benešova – před jejím zrakem jak rostl až k výši, v které dnes před nimi stojí připraven k boji za Tábor, za Prahu, za boží říši. Vše to jí kmitlo a posvátná hrůza ji jala, které se s rozkoší vzdala: není již pochyby, je to muž boží, bratr, však přece více než člověk, který vše přerostl více než o věk, v kterém se síla velkostí překážek množí, který byl Čechům poslán jak v Israel Makkabej Juda, když hrozí jim šelma rudá, který byl lidu Husovu seslán jak archanděl Michal, po němž lid vzdychal, aby sestoupil s nebe a draka potřel, jenž síly jim střebe! Čím srdce plno, že v těle jí vzrůstá, tím přetekla ústa: „Blažený život, který tě zrodil, blažené prsy, kterých jsi požíval!...“ Však boj se už přiblížil – také ona se hlásí v něm o díl, mužsky jak muži hájí před srubem val. Nemajíc cepu, ni kyje, ni ostrve kamení chápe, rukama zdranýma do krve metá je v nepřátel řady, jak vítr je tady i všady. S hlavy se dávno již sesmekla šatka, 34 vlas černým jí praporem vlá – však ona jak lvice, vzbouřená matka, když vztáhla se ruka po dětech zlá, v boj dále se vrhá, kde nejvíce zuří; kde ryk jeho tuří smrt hlásí a zhoubu a zmar, tam žene ji odvahy žár, kámen tam její letí již ve vrhu jistém s výkřikem: „Nesluší ustoupit před Antikristem!“ Však Míšňanů mraky – zda hrstka jim obránců odolá? Již couvají odpola, již mnohý se zoufati zdál – však ženin výkřik jak polnice pronikl: „Dál! Kupředu, bratří! Žižka děl: S vírou nám budoucnost patří! Rozpalte víru! Nehnout se s místa! Kupředu na Antikrista!“ A zase kameny letí, první a druhý a třetí, bratří se do boje vrhají zvýšenou se silou, puzeni nadšení Sibylou! Však Míšňanů mraky – zda hrstka jim obránců odolá? Zas couvají odpola – a zase k nim pronikla hlasu sestřina výška: „Dále jen! Kupředu! Žižka!“ Sám vůdce sem kvapí, palcátem mává a odvaha vstává, v duši prosté 35 síla zas roste – dále boj víří, na hydru stohlavou doráží obránců Jiří – kámen zas letí ve větru svistem a za ním vzkřik ženy: „Ni o krok před Antikristem!“ Však jiný teď výkřik vydral se vzbouřené hrudi, že Sibyle samé krev stydla: vůdce tam osuli křižáci rudí! Jak měla by křídla, tam letí, v síly desetinásobné vzpětí a v ohni bouřlivé odvahy, cepníci za ní mozolnou dlaní zdvíhají strašlivou zbraň – kdo můžeš, se chraň! Kdo neunik ráně, dolů se řítí a jiných strhuje stero. Žižka zas volný palcátem mává: „Odvahu! Dál za Tábor, za Prahu!“ Zrak ženin se jásavě nítí, když vděčně ji pozdravil: „Dobře tak, dcero!“ Chvíli provází jeho postavu, kam kvapí, vítězstvím pravdy jist – a zase kamenem loučí nad hlavu a volá: „Ať zhyne Antikrist!“ Ach, jaké tam v řadách nepřátel hnutí? Jaký tam zmatek a vřava? 36 Co náhle je k útěku nutí? Hoj, Tábor jim v boku, jak vůdce a hlava mu povelel, když svou uviděl chvíli! „Zas vítězem!“ zvolala, co měla síly – radostí, bolestí. Kámen již nestiskla do pěsti – hrot šípu jí pronikl do hrudi – mdloba jde na ni, sen, z něhož – ó cítí – se nevzbudí. K srubu se dovlekla, o něj se opřela, hasnoucím zrakem do dálky pozřela a úsměv jí září na mroucí tváři: křižáků mraky k Vltavě běží – s pražských zvoní se věží v podivné nešpory – Praha se hrne ze bran a s Tábory křižáky honí – zvoní se, zvoní, přeslavné Te Deum bude – – A tam, hle, na náspu Žižka: roste a roste – jaká to výška! A jak jsou malincí všichni tam dole, kdož zalehli Špitálské pole, jak malí jsou nesčetní křižáci, jak malí i Pražané... Už nezří jich – mlha – už nevstane – krvácí – však ještě se usmívá, šťastna a blažena, když ze všeho zbyla jí v oku jen postava vznešená na jasném nebi 37 toho, jenž s hrstkou byl nad všemi vítězem, že věren byl tomu, jejž na kříž přibili hřeby, i tomu, jejž ke kůlu hranice spoutali řetězem. Nic už nezří než na jasném nebi obra, plného dobra – a stydnoucím rtem jen šepce, co bledost se po tváři šíří: „Buď požehnán, Judo – Michale – Jiří – – –“ [38]
SLEPÝ VŮDCE. Po 5. srpnu 1521
Tma ve dne v noci, tma a zase tma – den zhas mu navždy bludnou střelou z Rabí. Vlast ohrožena – on zde sedět má jak Samson ve vězení slepý, slabý. Však Samson trpěl trest, že Dalile se oddal zapomenuv Hospodina – on v službě pravdy boží spanilé dne světla pozbyl a zde sedí hyna. Mře hladem činu, žízní rozmachu, ač volný krok a ruce nespoutány, mře touhou býti vrahům k postrachu a odrážeti jejich na vlast rány. Zří dobře, třeba v temnotách a slep, čí vztahují se na ni lačné ruce, kde, na čí krku sedí dračí leb, kde pravdy vrah má hrady na opuce. Však tma jej drží zdí těch v zajetí – co Filištín se směje, zevšad hrozí, jist, slepý Samson že naň nesletí jak letní bouře se hřmícími vozy... Zvuk mnohých kroků přetrh černou nit 39 těch dum, jež samota mu předla ze tmy – zvěst Jobovu mu nesou v smutný byt, a tvář jak paprsk osvítil by letmý. Sic chmura zastřela ji na chvíli, když slyšel, Míšňané jak do Čech vpadli, jak tábor pražských vojů rozbili – však příští chvíle povstal jako zmladlý. V těch zprávách zlých jak uslyšel by hlas, jenž z hlubin věků šepce, zve neb káře, že vzkazuje mu: „Synu, již je čas, bys na den vyšel k činům ze žaláře.“ V té chvíli zdá se mu, že jasně zří kraj, kterým kdysi blížíval se k Mostu, že s vojskem táhne jím zas k pohoří, by zbavil zemi nepozvaných hostů. A již jest rozhodnut. Ví, živ jest Bůh a ruka jeho není ukrácena. I slepý Samson vrahů zničil kruh, když Bůh dal sílu, již mu vzala žena. Je rozhodnut. Dlaň, podepřená na stole, již velitelský pohyb činí známý: „Nuž, bratří, sbírejte se do pole – a já zas jménem Páně půjdu s vámi. 40 Bůh vodil mne, než světlu dne dal mřít, On povede mne za setmělé noci. Kůň ponese mne, vámi budu zřít – nuž, třeba proti všeho světa moci!...“ [41]
ŽIŽKA SE BLÍŽÍ! 2. října 1421
Žižka se blíží!... Ta zvěst jak vítr, jenž náhle vstal, táborem letí vojska s rudými kříži, jakého ještě neviděl svět. Sám kardinál do Čech se přichystal, kurfirštů pět, arcipastýři církve Petrovy, falckrabí, knížata svaté německé říše v nádheře, záři a pýše větší, než slovem se vypoví, a vojska, že nelze ho sečísti – by kacíři nečistí konečně před svatým otcem sklonili témě, neb shlazeni byli s povrchu země. Však neřest kacířskou horlivě hubí a ničí pobožní křižáci: marně prokletá ústa k nebi o pomoc křičí, co srdce krvácí – Bůh kacířů neslyší, dal zbožným je křižákům v plen, i muže, i ženy, nejnižší, nejvyšší, i děti, oči jak len. Každé noci jejich si chatami svítí, pálí dědiny jejich a města, by bylo zříti, kudy jest křižáků cesta, vojínů, věrných církvi, přesvaté matce. 42 Teď zde táborem leží okolo Žatce, že konce mu oko nedohlédne – před jeho velkostí sláva bledne i táboru, s kterým Zikmund leh u Prahy loni. Před tou mocí se odpor kacířů skloní... Žižka se blíží!... Ta zvěst letí od stanu ke stanu nejčistších křesťanů, zdobených svatými kříži. S ní plíží se v tábor pobožných křižáků podivná mátoha: vůdce bez očí, slepý, bez zraku... Vari, příšero ubohá! Vůdce slepý, kdys Říma a Zikmunda škůdce, jen slepých jest vůdce a s nimi do jámy padne, kterou jim kopá vojsko křižácké, jehož stopa na dél a na šíři značena spáleništi, muži a ženami, starci a dětmi zsinalých tváří, mrtvými kacíři. Toť obraz, jaké jest příští celých kacířských Čech. V požárů záři dojde jim dech... Žižka se blíží!... Ta zvěst jak dech morové nákazy od muže k muži, od srdce k srdci se plíží 43 a divná ji vidina provází: vůdce na bílém koni, přes oči rouška se vine, hlava se mírně na stranu kloní, palcát v pravici, v levici uzda – a bojovníkům svým kyne, kam se mu uzdá, jak prázdné by důlky i rouškou zřely, kam táhnout, kam namířit střely... Před ním kněz nesa monstranci, nad ním korouhev bílá s kalichem rudým, za ním kacířské země obránci, bohatý s chudým, pán i kdo pole radlicí oral, v půdy chvění vozové hradby hřmění a tisíců hlasů ponurý chorál: Kdož jsou boží bojovníci a zákona jeho, prostež od Boha pomoci a doufejte v něho, že konečně vždycky s ním zvítězíte... Což křižáků bezpočet Boha neprosil? Když hranice přecházel kacířských Čech, zda kardinál v modlitbě zraků svých nezrosil, zda biskupi, kurfiršti, markrabí ořů svých nezastavili spěch, zda pěšky zkroušeně nepřešli horské úžlabí hlasitě, víc a více 44 Boha o pomoc vzývajíce? A Bůh také zřejmě při nich stál: však cestou ni jediný kacíř na živu nezůstal, nikde jim s cepy nepostavili se husitští mlatci, že pronikli volně až k Žatci. A teď prý Žižka se blíží!... Ta zvěst jak tisíciramenný polyp se vine táborem, v nitro stanu se hříží, prsa svírá, že srdce v nich hyne, a vůdce i s vojskem marně se znamená kříži. Z prsou uniká víra, když příšerné chapadlo mocně je svírá, že tají se dech. Pryč z kacířských Čech! Slepý zde vidí, mocí neznámou vítězství klidí, že žádná moc světa mu neodolá; jen zvolá: „Braň svou rukama chutnejte“ – a vzlétnou strašlivé cepy, kam dopadnou, všecko je v střepy. Spaste se, prchejte! Komu je život milý, kdo chce spatřiti vlast svou a rodinu, prchni v tu hodinu – běda všem, kdo by tu zbyli! Táboři, Pražané nebudou nikoho živiti – prý jsme vraždili krutěji nežli pohané. 45 Mstitel se blíží, slepýma očima zasvítí – před ním jde od hory Vítkovy sláva, obrovská jeho vidina vstává a svědomí tíží, hrůza z ní vane a děs, spor divných citů a směs sváří se v duši a tísní a kruší, že slábne duch: Je ďábel s ním? Bůh? Tak nebo tak, zpátky do Němec vzhůru, nežli se přižene v ďáblů či v andělském kůru! Zapalte stany! Rychle! Dejte se v ochranu přesvaté Panny a nejbližší cestou do Němec domů, do Bavor, do Falce, než zaduní vozy jak zahřmění hromu a blesk než dopadne na hlavu ospalce! Hoj, Žatečtí ze bran se hrnou – snad Žižka se opravdu blíží! Pryč, nežli před ním údy v úžasu ztrnou, než před ním se k zemi koleno sníží, než v nezdolné jeho moci padneme kruh! Pryč, ať je s ním ďábel – či Bůh... [46]
ŽIŽKŮV POHLED.
Je po boji – a po modlitbě díků teď Žižka stojí zamyšlen... Ruch vznikl v tlumu božích bojovníků a žen i dívek bílých plen: sem zajatého vedou středem šiku. Ret mnohý pochmurně jej vítá: „Zrádce!“ a mnohá vstříc mu hrozí pěst. On ví, že Žižka soudit bude krátce, že v ohni vytrpí svůj trest, ač neskončí-li bídně na oprátce. Však hrdě kráčí, oči plny vzdoru kol srší zlobných šípů hrot, šíj nese hlavu ze žuly a svoru, jak zajatcem by nebyl rot, jimž bratrem býval kdysi na Táboru. A hrdě stanul před soudcem svých činů a vzdorně slyšel žaloby, že nevěren byl bratřím, Hospodinu, šel s nepřáteli ze zloby a s pokrytci šel proti pravdy synu. Stál Žižka ještě se schýleným čelem, jak před Bohem byl v pokoře, jak v rozmluvě byl se svým Spasitelem – 47 a čelo jak když rozoře, proud žalob když se ozval v sluchu bdělém. Zdvih hlavu schýlenou a přímo tváří teď stojí proti jatému. V tom náhle podivné se city sváří: vždyť oči Žižky, vzaté mu, teď, zdá se, černou rouškou zří a září. Ne tělesných to očí zřítelnice, nic nezřít nežli pásky pruh, však zajatce jich pohled pálí více než pohledů zde žhavý kruh, ba pálí jasných očí za tisíce. V těch slepých očí zření klesá pýcha a vzdor se hroutí úžasem – zrak sklopil zajatec, hruď těžce dýchá, ret šepce: „Otče, zhřešil jsem...“ a noha klesá pod břemenem hřícha... Zrak slepý s kajícníka v dál se točí, v dál věků Času za hluku, zrak přísný staženého zpod obočí... Což ty dnes, pozdní pravnuku, zda sneseš pohled oněch slepých očí?... [48]
SV. GOTHARD. 20. dubna 1423
Dost shovívání, zrádní páni! Ať si kříže držíte se nebo kalicha, jen za prospěchem vaše srdce pospíchá, jen světské pro zboží vám bije mnohá – pro ně zradíte i Pána Boha. Svobody se bojíte i lidu božího, jenž po ní touží – před nimi se dech vám ouží, proti nim i s Antikristem stojíte. Řád v zemi chcete? Také já ho chci, však ne jak vy, nevěrní pokrytci, ne aby vládl Zikmund král, jenž s Husem zrádně hrál a nyní hraje s námi o kalich i svatou o pravdu a zákon boží, o zem naši, jejíž hoře množí, drže se v ní pánů nestálých. Pravdy boží, země, řeči naší vrah chce rozdrtit nás v prach, by spoutal naše svědomí a soudcům Husovým je vzdal – vy s ním jste za statky a za domy i za vládu, již vám by dal. Dost, pane Čeňku z Vartenberka, 49 tvého pokrytství! Lež zvábila tě, hříšná dcerka, že se zlatem stkví – s ní souzen budeš, zvážen na váze, než přesypou se sutky. Věrným blaze, nevěrníkům neblaze! Již na misce tvé skutky – Pravda stojí u váhy. Jsi statný muž, tvář sličná tobě dána, nemáš nedostatek odvahy, řeč výmluvnou, prý vzor jsi pána. Hřivnu bohatou ti svěřil Bůh – nuž, jak mu splácíš dluh? Víš, jak tě zval, bys bránil jeho pravdy val – víš, jak ti volit dal: buď kalich, nebo král. Tys volil: krále’s odsoudil, že pobloudil, že zradil Husa v Kostnici; že v městě Vratislavi pro kalich muž boží pravý soudem jeho smýkán ořem k hranici; že koruny byl české lupičem a nepřítelem národa, jejž, jda svým za chtíčem, jak Jidáš Krista zaprodá; by zničil jej, že prohlásil jej za kacíře, nevěrného víře, 50 kázal legátovi vydati naň kříž. Zda, pane Čeňku, hanbou neshoříš, když vzpomeneš, jak’s volal Čechy, pod ztrátou že cti i hrdla, zboží s celou obcí boží bránit mají kalicha a rodné střechy proti Zikmundovi zrádci – a jak, sotva přešli dnové krátcí, otevřel jsi Zikmundovi hrad a Prahu zradil s celou obcí českou? Dnes jsi kázal proti vrahu umírat – a zítra zvals jej zadní stezkou. Sám ses odsoudil, by pošlapána byla tvoje korouhev a postavena na pranýři. Jsi zvážen, hanba je tvůj díl, jsi lehkým nalezen jak hrstka plev; žes hřivnu promrhal, trest na tě míří. V ruce mé tě vydal Bůh, mně splatíš dluh. Zde čekám na tě, abych oplatil ti vrchovatě za tvou proradu i druhů tvých. Než slunce nachýlí se k západu, tvá sláva shoří jako vích. Že zde jsi již? Že s koňů ssedáte a po pahorku stráni 51 v útok za mnou ženete se v klusu? Milí páni, jenom výš a blíž! Hned vás slavně uvítají hřmící hlavně. „Vzhůru, bratří, hrubou střelbu z kusů! Potom střelci, kopiníci řádu rytířského, sudličníci a cepníci lidu rozličného pány uvítejte, jak se sluší na ty, kteří věrnost pravdě ruší!“ – – Proč ten rychlý útěk, pane z Vartenberku? Sprovodím tě aspoň chasou koněberků. A pak v tiši někde na Veliši přemýšlej, proč byl tvůj pád, zda pomohl ti od Zikmunda dračí řád. A svatý Gothard nad Hořici ještě potomkům ať věků po vichřici svědčí o tobě i o mně, boží o pravdě a jejím zákonu, kdo bránil ji až do skonu a kdo ji zrazoval jak Jidáš věrolomně. [52]
U MALEŠOVA. 7. června 1424
Bratr Žižka na bělostném oři v chmurné myšlenky se noří. Táhne krajem Kutné Hory před Tábory, před věrnými bratry Orebity. Slunce třpyty nezáří mu v luka kvítím pestrá – věčná tma mu sestra. Zří ten kraj jen duše okem, jak zde býval před nemnohým rokem. Zří, jak šel tu tímto časem slunce jasem přede třemi lety, vše kdy vůkol smálo se naň květy. Jeli cvalem s Roháčem a s Buchovcem a Chvalem na sněm do Čáslavě jednat o vší české obce správě, ať je v hradech, městech nebo v chatách. Pražané jim v patách, arcibiskup Konrád v jejich čele. Proti úkladnictví nepřítele aby jista byla země drahá, bratr Tábor šel i sestra Praha. Po půl létě táhl zas tou stranou, tenkrát s mocí brannou 53 na Zikmunda nevěrného krále; ač jej tma již objímala stále, přece jasně hleděl duše okem, neboť svorným krokem táhla za ním Praha – stejná snaha tou je cestou vedla, ruku s palcátem i s mečem zvedla. Jinak dneska; mrak mu duši zatáh. On zas napřed, Praha jemu v patách, ale ne jak sestra – jako hříšná Klytemnestra. O Zikmunda krále úsměv stála – jemu, bratru, o život dnes hrála. Sevřela jej ve Kostelci svými střelci – a když přes to, v pravdu maje víru, podával jí ruku k smíru z města pana Bočka, jako zrádná kočka druha věrného mu jala v skoku, za ním vrhla se pak v rychlém kroku. On, jenž vykoupil ji draze, bránit má se nyní zrádné Praze, která na něj vede lačné kupce jako země na záhubce, která, světským za zbožím jen lovíc, s panem Čeňkem, s Půtou z Častolovic, ba i s panem z Rožmberka 54 jako hanby dcerka bez uzardění se miliskuje, nedbajíc, že matkou země sluje. Nyní pro tu hříšnou lásku dává v sázku poslední své cti a slávy zbytky. Aby nad ní nesplakaly dítky! Aby jednou sama nesplakala, že se svésti dala pro hady, jež na svém ňadru hřeje, k ráně na bratra a dobroděje!... „Kde jsme, synu,“ Žižka v krátká slova zetě ptá se. – „Poblíž Malešova.“ – „Kde jsme Zikmunda kdys vyčkávali,“ Roháč k tomu, jenž se ve mrak halí. – „Pamatuji. Minem borek, polom za Malešov na pahorek nad potokem,“ velí Žižka, vida duše okem. Sotva na vrchu se zavřel vozy, Pražané mu od údolí hrozí. Chystají se k ráně na obránce pravdy Páně. On chtěl uniknouti boje s Prahou, srdci drahou, třeba pobloudila. Teď však na ránu jen rána zbyla; ne však jeho pěstí – 55 ať ji řídí ten, kdo dává štěstí, jemuž čest a sláva, bez jehožto vůle nespadává se střechy ni vrabec, vlas ni s hlavy, jakož Písmo praví. Krátký rozkaz, a již všichni pílí, sestry, bratří, by jej vyplnili. V spěchu, v hrudí pobouřeném dechu kámen snášejí a vozy plní, co se v dole davy Pražan vlní na louce a za ní v lese. Rytíř Petr pražskou nese hrdě korouhev a za ním v záři plno neznámých i známých tváří, údolím se černá Pražan řeka. Žižka čeká... Ještě možno zkázu zadržeti, jedné matky děti ještě mohou objetím se smířit, ruce podat si a zvířit proti nepříteli boj a vrahu, který hraje o Tábor i Prahu. Žižka čeká... Zvítězí zas bída odevěká, která v třtinu proměňuje duby, která sije dračí zuby mezi bratry, pak se v smíchu hrbí, 56 když se bijí Lutici a Srbi, kterým běda, na jejich když místa cizí sedá? Rána zabouřila – Praha před Žižkou se odsoudila. V útok proti stráni letí – Žižkovy se hrnou děti z vozů středu, jízda vpředu. Ale neženou se k prudké ráně, pokraj stráně náhle stanou, rozstoupí se stranou. A tou živou branou s řečí bouře hřmící vystupují hrůzní bojovníci: vozy bez spřežení za bouře a hřmění s tíhou kamení se řítí dolů, drtí květy na tenounkém stvolu, poskakují na hrbolcích půdy, drtí hlavy, hrudi, údy, v pleť se zarývají bílou – tajnou hnány silou všecko drtí vozy smrti... Za hradbou jich rozbouřenou Žižkovy se děti ženou... Nebe jasné mračny potemnělo, deštěm zaslzelo... 57 Pražan v zmatku prchá k Hoře Kutné – Žižka sestoup na bojiště smutné. Vedou jej, kde zeť mu padl, v něhož naděj kladl, Ondřej z Dubé. Vedle něho na paveze hrubé mrtvý korouhevník Prahy v ztuhlé pěsti drží prapor drahý – dále zesinalé líce rytířů a měšťan do tisíce, však i mnohý Tábor, Orebita. Žižka v duchu všecky sčítá, jejichž zhaslé oči k nebi patří – vždyť jsou všichni bratří, děti jedné matky, jeden jejich jazyk sladký, jeden kalich, z něhož pili, než se znesvářili. Tma, nic nezří důlky páskou skryté – přec však vidění má obrovité: zdá se mu, že bojiště se šíří, na něž hadové a štíři bratry štvali, by se pobíjeli; národ celý krvácí tu, volnost svatá, láska k pravdě vzňatá, zákon boží – vše tu zmírá na krvavém loži... 58 Rukou mávl. Ano, takové by bylo zítřka ráno, tam by vedla cesta, kterou vyšli z Libušina města. Národ v šelmy spárech jako myška zahynul by. Ještě však tu Žižka! Tvrdě, pevnou vůlí spojí, co jest ze dvou půlí; co jest v mnohém kuse kruchém, ztmelí jedním duchem; jako otec, koho ztrestat, ztrestá – pak však ukáže, kde pro vše cesta, pro Tábor i Prahu ku všech blahu. Vzhůru, s čela chmuru! „S Bohem, zeti – dále k Hoře Kutné, děti!“ [59]
ŽIŽKA PŘED PRAHOU. 14. září 1424
Zas tedy na Špitálském poli – ale vzpomínání bolí. Léto tehdy hořelo a ohně nalévalo do žil – nyní podzim dýchá na čelo, stín šedých oblaků se na vše složil. Tma mne objala a cítím chlad, jenž dýše z lad. Sic hrozny zrají na vinici, v zahradách zrá ovoce, však vinaři a zahradníci rvali by se divoce – a pro sváry a půtky lupiče by pustili i v sad i vinohrad, jež tu jsme kdysi obhájili svorně. Děti vzpamatuje zadupnutí škorně, nebo pozdvižené důtky, nebo zahřímání slov – tyto velké děti ani Malešov. Ó Praho, jejíž věže, štíty, brány vidím, jako kdybych nebyl slep, kolikrát jsem nastavoval leb a zachycoval rány, které na tě mířil vrah – a tys mne zrazovala zítra nato, myslíc na své pohodlí a zlato, 60 aniž tvář ti polil nach! Jeruzaléme, ó Jeruzaléme, mordéři proroků, jenž kamenuješ ty, kdož byli k tobě posíláni, kolikrát jsem shromáždit chtěl dítky tvé, tak jako shromažďuje slepice svá kuřátka, a nechtěli jste! – – Já však chci, bych zhoubě jisté vytrh vlast i tebe, jenž jsi srdci drah, byť šlapal jsi mne v prach. Bůh pomůže mi, bude, jakož dím, že dítky tvoje shromáždím a povedu je v dobrý boj, ne na zboj ani na výboj, ne pro lakomství, loupeže a pýchu – v zápas za pravdu a zákon boží, které meze kladou hříchu, za té země právo svaté, v odpor vzaté králem Antikristem, aby nebyla již za podnoží Zikmunda ni Říma, kteří zrádným listem zahubili toho, pro nějž hněv můj hřímá... Dál tedy přes trní i bodláčí! – „Je čas již, bratře Roháči?“ 61 „Je zde již hodina a Pražané se blíží. Vstříc jim vyšel z Vícemilic. Družina, sem pílíc, Rokycanu v čele, hledí nevesele.“ „Není divu, svědomí je tíží.“ – „Zdráv buď, Žižko, zdrávi hejtmané! My od Prahy vás pozdravujem matky.“ „Zdráv buď, kněže, zdrávi Pražané!“ „Sem přišli jsme k vám na cest křižovatky, bychom zvolili zas pravou, která zarůstá nám travou. Šli jsme po ní kdysi v toto pole po údole s vrchu Vítkova – – –“ „Ano, Rokycano: že věrně šli jsme s druhem druh, byl s námi Bůh i zahnali jsme vojska králova, té sedmihlavé saně, která zhubit chtěla naši svobodu, kalich vyrazit nám z dlaně a pak vládnout národu. V čas onen Praha s Táborem 62 se rozloučily s netvorem – já pečeť na to dal, že nebude nám Zikmund králem, když o život nám ukládal a byl by zahubil nás málem. S celou obcí českou jsme se na tom snesli, potom v Čáslavi, že sami budem loď svou řídit vesly – Zikmund krvavý pak s hanbou z Kutné Hory přes Německý Brod se v útěk obrátil, že bojoval Bůh za nás, sjednocený český rod, a jeho zatratil. Já doufal tenkráte, že vrátím zemi řád, jenž hynul v boji stálém, bratr po krvi že bude naším králem, slunce že nám vzejde zas a bude hřát – – –“ „Nuž, velký vůdce, po bludech a šrůtce stiskněme si dlaně zase, sejděm se zas k písni jednohlasé k boží cti a chvále, pojďme dále ne již různo, ale v jednu stranu, vlasti na obranu, tebe v čele. Vidíme zas téhož nepřítele, polské kníže zas je v našem středu – půjdem s tebou svorně k předu, 63 obnovíme v zemi řád a budeme již bratry napořád.“ „Aj, krásně mluvíš, kněže, hlas tvůj zní jak zvony s věže – však právě, že z tvých slov zní kov, jen kov. Ó, žel, že v oči pohledět ti nemohu, co tam bych zřel, zda srdce, či jen um, jak splnit úlohu! Ó, žel, že nemohu ti pozřít v tvář, zda polévá ji studu zář, že nemohu zřít zraky tělesnýma vás, bratří Pražané, zda hledíte mi v oči zpříma, jak hledět mají dobří křesťané, či svědomí zda tíž vám hlavy sklání k prsům níž! Aj, pravdu máš: jsem vůdce váš, Bůh, jímž jsem ožil, na mne taký úkol vložil – ale je to těžká, těžká úloha, že bych nezmohl jí bez Boha. Jsem vaším vůdcem v dobrý čas i zlý, jsem vaším vůdcem na život i smrt, nic nechtě pro sebe a na nic nejsa hrd – však vy jen když jste s vozem uvízli, jen když vás úzkost jímá 64 v náruč lokty železnýma, máte Žižku za vůdce, ne za škůdce. Dnes vítáte můj v Prahu vjezd, jak byl bych král a ne muž zemanského rodu – a zítra strojíte mi lest i třeba s tím, jenž v krvi brodu zemi vaši hubil a i vás by ubil. Dnes mne vynášíte k výsosti – a zítra jménem svornosti s tím proti mně se spolčujete, jehož korouhev jste včera potupili, že byl zrádce znevěřilý. Dneska boží bojovníky zvete na pomoc, již, buď si zeman, kněz či robotěz, zvou sebe bratry, že jsou dětmi jediného Otce – zítra krotce s pány, kteří ctí je jménem chátry, nad níž upevnit by chtěli svoji moc, se spolčujete, máte sjezdy, sněmy, včerejší své bratry zvete zhoubci v zemi, které sluší potírat. Mne včera k sobě zvali jste i bohatí i chudí, abych Prahu chránil vlastní hrudí, a já ochránil ji zajisté – dnes zachráněná Praha, 65 která včera měla na rtech díky, spolku hledá s pány, zloskvrníky, kteří za třiceti kop si najímají vraha, by sklál Žižku v hrob...“ „Nám odpusť, Žižko, zhřešili jsme těžce, spravedlivý je tvůj hněv – ty však, již na něj zapomněv, nám ušetř Prahy klenot drahý – – –“ „Ušetř naše domy, měšce – to by znělo upřímněji, nejen jako dutý kov, zvuk prázdných slov. Kdo řekl vám, že Žižka v hněvu jde vám bořit Prahu spanilého zjevu? Poznáte-li jednou mne a moji snahu? Žižka se vám vždy jen bránil, neútočil, vy jak u Kostelce, Malešova. Jak mne znáte mělce, ač jsem jasně jednal zas a znova! Kdybys byl můj přítel, věděl bys, že Žižka není svůj, jen Husův mstitel. Jen jsem přišel jako kdys, bych Prahu chránil rozhněvaný – 66 tenkrát nejdřív před Pražany, kteří, hlásajíce svornost svatou, se všemi se míří, kdo ctí modlu zlatou, buď si Čeněk z Vartenberka, Oldřich z Rožmberka, nebo Zikmund král, jehož Bůh je Baal. Se všemi se míří, slevujíce s toho, čeho sluší cenit nad vše více. Svornost hlásají – však proti Žižkovi, jak Israel kdys proti Mojžíši. A ten když přijde, maje desky se slovy, v nichž napsán zákon nejvyšší – žal nad zlatou je jímá modlou, bázeň, za nevěru podlou že snad Žižka modloslužebníky ztrestá zkázou města a jich modly zlaté jako Mojžíš v horlivosti vrchovaté. Přišel jsem jen vzbudit vaše svědomí, jež zdřímlo v péči o domy, o zboží a statky, zaplašit jsem přišel spánek sladký – připomenout, k svornosti že nedosti, jen Prahu s pány mířit, kteří ochotní jsou se Zikmundem hýřit – že tu také obec Tábora a Hradce, Čáslavě a Žatce, že tu jsou i bratří z dědin, vísek, 67 kteří opustivše humna, pole šumná, černou zem i jíl a písek přišli s cepy, muži s ženami a dětmi v zápas velkolepý k slunci ze tmy, boží bojovníci a zákona jeho, nepřátelé zlého. Také Prahy, kněže milý, kdysi ubránili.“ „Ustaň, vůdce náš, tvá slova pálí, mají tvrdost skály. Nechcem býti sobci, chceme svornost s celou českou obcí – – –“ „Nejen svornost, ale věrnost prve do poslední kapky krve. Věrnost zemi, věrnost jazyku, věrnost Pánu Bohu – nejen ze zvyku, však srdce hlubinou, seč jsem, seč mohu. Věrnost pravdě boží, jeho zákonu až do skonu. Vždy věrnost věrným, nevěrníkům trest, když ku věrnosti nedají se vést. Zde dobro, tady zlo – a pozor, by k vám nevklouzlo jak hladký had 68 a dobro nepozřelo snad. My věrnost jsme si zavdali, však sotva byl jsem povzdáli – vy na věrnost jste zapomněli, s nevěrníky smlouvy měli.“ „Však také s nimi třeba míti mír, by nevřel stálý sváru vír. I strana pod jednou má mnohou ruku dovednou a bystrý um. Je třeba ke všem zřít, i k nim i k Táborům – vše svésti v jeden řad, všem slova přát, by, čemu učí, obhájili, shodli se a jako bratří milí pro svou víru našli cestu k míru.“ „Chcete-li se mířit se vším všude o svou víru dnes i příště, s Pánem Bohem. Vím, že toho míru bude jako toho z Konopiště. Jen ať pravda neutrpí při smlouvání, které Žižka brání, jen ať neutrpí vaše svědomí, ať smlouváním se nezlomí! Však s jedním není smlouvání, s tím, který k zápasu mne dohání: to se Zikmundem, který s Němci, 69 cizozemci, s papežem a kardináli zblízka, z dáli záhubu nám strojí, zemi mé i jazyku, i pravdě boží, duší svobodě, nás všechněch bratrství dle Boha Otce. Proti zlostníku stát nelze nežli v boji. Že jste s ním se krotce smlouvali zas o přátelské shodě, vaše největší jest vina přede tváří Hospodina, který odvrací se ode křivých cest. Však stih vás za to trest: již Albrecht na Moravě loupí dravě – a již se Zikmundem z dálky hrozí metlou války. Nuže, k pokání ať skráň se naklání; již ke hříchu se znejte, přisahejte, že mi věrni budete jak vůdci proti Zikmundovi škůdci, však i proti nepřátelům Páně zákona a pravdy jeho, která nikdy neskoná a jíž se pro nikoho nespouštím.“ 70 „Přisaháme, vůdce milý!“ „A křivdy, které mně jste učinili, ty vám odpouštím.“ [71]
SMRT ŽIŽKOVA. 11. října 1924
Smutné pole, přibyslavské pole, kde padl podťat nejvzácnější klas! Těžce, zlatých zrní pln stál na svém stvole – ó smrti, proč jej požalas?... Chmurným oblakem táh Žižka na Moravu, by na Zikmunda bouři rozpoutal, krále nevěrného, zrádce v zlatohlavu, jenž proti lidu, že chtěl božím slouti, vstal. Bratry hradecké i táborské i z Prahy v mír zase spojil jasný jeho duch – svorně táhne země na zhoubce a vrahy lid pravě český, pustiv z dlaně pluh. Ještě jednou rozpálí se v bouři hněvu, v let vichrem dá se, v divé smrště vír – domů vrátí se pak za zbožného zpěvu, svých na pavezách nesa blahý mír... Tak snil slepý vůdce, pod zdmi Přibyslavě své kroky a krok lidu zastaviv. Málo dní – a celý požár v jeho hlavě i v údech trávil sílu, jíž byl živ. Tiše pod oblohou leží na té zemi, již celou silou lásky miloval; 72 vůkol nejbližší mu bratří stojí němi – on ještě vrací se, kam duch jej zval. V Hradec věrný na Orlice, Labe stoku a do Čáslavě navrací se v sněm, v Prahu, jež se tulí k Vltavinu boku, i na Tábor a mezi bratry v něm. Zase proti všem je vodí jménem Páně, v nerovném boji koná zázraky – nazpět v daleké se polské vrací pláně a pod Grunwaldem bije křižáky. V Betlémě zas v tlumu posluchačů stojí, jimž o zákoně božím káže Hus – a zas proti Rožmberku v tuhém boji, že Trocnov zloupil, rodné půdy kus. Chlapcem vidí se zas u otce a matky, zří dub, jenž k tvrzi větve vysílá, o němž mateře hlas vypráví mu sladký, že pod ním k životu jej zrodila. Hruda polní vystlala mu první lože, teď vystýlá i lože poslední... Tak mu hlavou kmitlo. – Ústa šepcí: „Bože!“ – v sluch píseň božích bojovníků zní... „Tedy konec, dál má nepokročí noha – zmar nezdržím, jejž hnal jsem k pomezí...“ 73 Z dálky zní však píseň: ten, kdo doufá v Boha, že konečně s ním vždycky zvítězí... Ach, on vždy veň doufal – a Bůh vždy šel před ním i kynul, kudy z jisté záhuby. Uhrů mrak jej hrozil sklátit vzmachem jedním – Bůh vyvedl jej Karpat proruby. A co vítězství dal, že byl z jeho rodu, že jako syn se k němu obracel! V Sudoměř a Vítkov, z Kutné Hory k Brodu jej ved, že nikdy boje neztrácel. A to nebyl jeho boj, boj země vládce, to boj byl všeho lidu kalicha – vůdce jeho může smrtí zhynout vkrátce, však národ není zdroj, jenž vysychá. Ba sám vůdce není tělo jen, jež hyne – jest i nesmrtelný, věčný duch, jenž z té doby vzrost a přejde v doby jiné, by vtělil se zas v nový vzmach a ruch. Ach, on cítí, že jde v podstatu té země, jak Milič, Hus jsou jeho podstatou – zemře-li, že umře jen jak sémě, jež v novou žene setbu bohatou. Bude dále žíti v duši svého lidu, ač složil život boží pro zákon; 74 učiti jej bude za bouře i klidu, že sejít v službě pravdy není skon. Bude dále budit proti zhoubcům k boji, ať cizozemci jsou či domácí, hlásat, Bůh že za všechny škody tomu stojí, kdo z lásky k bratřím život utrácí... Záře rozlila se po blednoucí tváři, zří jasně v dálku slepý bohatýr – v dálce dobro se zlem o palmu se sváří, zde vítěz nad zlem vchází v boží mír... „S Bohem, bratří,“ ještě šepcí jeho ústa, „a vždy se hleďte jenom jeho bát – vždy jeho pravdy braňte, ve světě ať vzrůstá, by věčnou odměnu vám mohl dát. Přijď si v boji vašem jakákoli změna, vy nezoufejte, ať cíl daleký – však ještě ruka boží není ukrácena: lež do času, a pravda na věky!“ – – Svaté pole, přibyslavské pole, kde padl podťat nejvzácnější klas! Zrno jeho pravdou stále v oči kole a klíčit bude zas a zas...! [75]
SIROTCI.
Chrám Ducha ční dnes ještě pochmurněji, výš k nebi spínají se žebra gotická, hloub slova Ambrožova s kazatelny znějí, když teskně dozvučela píseň husitská... „Rok tomu, co náš Hradec vyhnal pana Bořka a v slávě uved bratra Žižku v tento chrám – dnes, chvíle hořká, zde v pláči odevzdá jej smrti prostorám. Ne v pláči po bratru – my dobrém po otci jsme Sirotci. On vodil obec českou jako otec děti, ji káral na zlých cestách, že ji miloval, však jako otec dovedl i odpouštěti a k smíru povždy také svoje děti zval. Ten nebyl vysoký mu, ani druhý nízký; pán jemu, rytíř, řemeslník, robotěz byl stejně blízký, ať muž či žena, ať byl světský nebo kněz. Dnes vracíme jej všechněch otců původci – jsme Sirotci. Dnes vyplačme vše slzy, co jich v očích máme, vždyť pláčem pro otce – ba plačme rudou krev. Však zítra jeho rysy, dobře srdci známé, si dejme pro vše časy na svou korouhev; že děti jeho jsme, si setřem slzí stopy a bolest nesmírnou v své hrudi zavřeme, 76 v dlaň chopme kopí, meč, palcát, štít a nežli smrtí zemřeme, boj bojujme, v němž byli jsme mu průvodci – teď Sirotci. Boj za svobodu pravdy, svatý zákon boží, boj za rovnost, jež všem pít dává z kalicha, boj za čistotu srdcí, která lásku množí, boj proti hříchu, kterým láska usychá. Duch Žižkův před námi, jak z života jej známe a jak Duch svatý osvítí nám rozumy, dál v boj se dáme – duch Pravdy před námi, jíž temno neztlumí, a za ním jízda, vozy, chodec po chodcichodci, my, Sirotci. Jsme Žižkovi – a kéž i všecka pokolení! Kéž jako jemu pravda jest jim oděním, jest jejich meč i kalich, chleba každodenní; jak on kéž jistě s ní jdou světa mámením, byť zrak jim vzat byl jako jemu pod zdmi Rábí; kéž paže jejich nemdlí v boji převzatém, kéž nic jich neodvábí s té cesty, v kterou Žižka kynul palcátem – kéž v službě Páně krotcí, v boji nekrotcí jsou Sirotci!...“ [77]
ŽIŽKŮV ODKAZ.
Nemám světských statků, jež bych odkázal ti, lide můj; chudé zboží po otci pan Oldřich vzal a jiného jsem nikdy nedobýval. Všecky toho světa věci bere příval, na to pamatuj, vše smetá zkázy do řeky – jen pravda boží trvá na věky. Tu v odkaz dám ti, jak jsem sám ji přijal, tu vždy hledej, té vždy braň; jda jejím za dechem, jenž kyne vůní fial, k ní vše všudy napomínej, hoň, jen její zákon šiř, ať vše se opře oň, jen ona buď tvůj štít a zbraň; jí věren buď a jí se spravuj, v její službě přenikdy se neunavuj. Ale chceš-li jejím bojovníkem slout, sám dobrý buď, sám vysvoboď se ze zla pout. Věz, k boji božímu že nejdřív sluší dobře čině k lásce zřídit vlastní duši; bázeň boží v sobě vzbuď, vše žádosti i potřeby a naděje slož v Pána, nikdy pochybou se nechvěje. A zaved-li by hřích tě s této cesty, 78 nemeškej se kát, sic pro hřích spravedlivě naměří Bůh tresty. Hříchy mstí, však odpouštějícímu také odpustí. Ty proto nechuti a hněvy odpusť rád, můj lide, a buď celý po věk podle rady boží za jeden vždy člověk. Ne však s pokrytci a služebníky zla, ne se zrádci, by s nimi také tvoje noha nesklouzla. Ty věz, kdož nejsou věrni Bohu, také lidem nebudou a trnem hlohu zbodnou, byť jak úsměv kněžský byli přesladcí. Těm vždy buď nesmířlivý nepřítel, jak byl jsem já, tvůj učitel. Těm, ať jsou cizí nebo rodné krve, válku vypověz, boj zdvihni a v něm neumdlévej prve, dokud neubráníš svaté pravdy své jak proti všem já s hradby vozové, ať byl to nekněz nebo kněz, ať papeži to byli nebo králi. Jsou-li zlí, hleď, by se hněvu tvého báli. Síla tvá a píseň tvá buď Hospodin, tvůj štít i meč – pak boje nestraš se, byť byl jsi neodín a nepřítel tvůj tvrdém ve pancíři: 79 Bůh sám za tebe boj dobrý zvíří, tvoje bude seč, již vedeš věrným k pomoci a proti nevěrným, jež poznáš po jich ovoci. Nuž, dítky, kupředu a nikdy zpátky, pro obecné dobré v boj! Zlo kazte ve svém středu, nad tím soud buď krátký, bratr bratru roven, nikdo chud a nikdo za bohatstvím nekráčeje v blud – v boj dobrý za právo a za pokoj se dejte, každý také české řeči bráně, a já vůdcem vždy vám budu jménem Páně! [80]
Z MINULOSTI V BUDOUCNOST.
Kdys dávno z města nad Labem a nad Orlicí se dával sokol v let – a za ním s písní boží bojovníci se vydávali v svět: hřměly vozy v dál a v dáli, nepřátelé se jich báli, děsil se, kdo zlý byl host – šťastny zřely boží děti, sokol před nimi jak letí z minulosti v budoucnost. A v chvíli osudnou když náhle osiřeli, jej dali v korouhev, by na pochodech k bojům stále zřeli sokolí jeho zjev, dál by k vítězstvím je vodil, jež mu dána byla v podíl, vždy že bránil pravdy skvost: On zas vpředu, oni za ním, věrni jeho jasným zbraním, z minulosti v budoucnost... Vše utonulo ve hlubinách dlouhých věků, prapor i Sirotci; čas vnuky spoutal, Orlici i Labe řeku, štval víru po otci, na kříž vbil ji ostřím hřebu – na Hradci i na Orebu 81 vnukům zavlád cizí host. Zapomněli na sokola, neslyšeli, dál že volá z minulosti v budoucnost. Až po staletích ze sna zase uslyšeli hlas jeho sokolí, jak z hlubin věků k jejich duším volá smělý a zve je do polí, přes hory a doly, řeky v kraj až dálný, předaleký a jak volá: „Rabství dost! Svrzte pouta, v ruce zbraně, pravdu za štít – jménem Páně z minulosti v budoucnost!“ Hoj, vstalť je sokol, který pravdy děsil vrahy, zas volnost vrátil nám! Výš jeho prapor! S ním své obráníme prahy, svým věrni dějinám! Duchem jeho naplňme se, na sokolích křídlech vznese k výši nás, kam obrem vzrost – jeho křídlem, jeho duchem, prací, bojem, klidem, vzruchem z minulosti v budoucnost! [82] OBSAH
Hrdina země Husovy (28. 9. 1924)9 Žižka v Betlémě (14. 9. 1924)12 Rozhodnutí (18. 10. 1924)16 Bitva u Sudoměře (9. 10. 1924)20 Tábor (21. 10. 1924)24 Dva tábory (2. 11. 1924)26 Bitva na Vítkově (12. 11. 1924)32 Slepý vůdce (16. 11. 1924)39 Žižka se blíží (21. 11 1924)42 Žižkův pohled (28. 10. 1924)47 Sv. Gothard (27. 11. 1924)49 U Malešova (3. 12. 1924)53 Žižka před Prahou (6–8. 12. 1924)60 Smrt Žižkova (5. 10. 1924)72
[83] Sirotci (12. 10. 1924)76 Žižkův odkaz (7. 10. 1924)78 Z minulosti v budoucnost (17. 5. 1925)81
[84] JAN ROKYTA (ADOLF ČERNÝ) ŽIŽKA, NÁŠ BRATR VĚRNÝ Graficky upravil K. Svolinský, vytiskla Česká grafická Unie a. s. v Praze. K výročí Žižkovy smrti 1926 vydalo nakladatelství J. Otto s. s r. o. v Praze. Mimo náklad bylo vydáno 100 číslovaných, autorem podepsaných výtisků na holandském papíře a v původní vazbě. Spisovatel vyhrazuje si veškerá práva, zejména také právo překladu do všech jazyků.
E: tb; 2006 [87]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Unie; Otto, Jan
(Jan Rokyta /Adolf Černý/ - Žižka, náš bratr věrný - Graficky upravil K. Svolinský, vytiskla Česká grafická Unie a. s. v Praze. K výročí Žižkovy smrti 1926 vydalo nakladatelství J. Otto s. s r. o. v Praze)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 88

Věnování: (Svému rodnému městu Hradci Králové, městu Žižkovu a Sirotků, věnuji tuto knihu. J. R.)