SIROTCI.
Chrám Ducha ční dnes ještě pochmurněji,
výš k nebi spínají se žebra gotická,
hloub slova Ambrožova s kazatelny znějí,
když teskně dozvučela píseň husitská...
„Rok tomu, co náš Hradec vyhnal pana Bořka
a v slávě uved bratra Žižku v tento chrám –
dnes, chvíle hořká,
zde v pláči odevzdá jej smrti prostorám.
Ne v pláči po bratru – my dobrém po otci
jsme Sirotci.
On vodil obec českou jako otec děti,
ji káral na zlých cestách, že ji miloval,
však jako otec dovedl i odpouštěti
a k smíru povždy také svoje děti zval.
Ten nebyl vysoký mu, ani druhý nízký;
pán jemu, rytíř, řemeslník, robotěz
byl stejně blízký,
ať muž či žena, ať byl světský nebo kněz.
Dnes vracíme jej všechněch otců původci –
jsme Sirotci.
Dnes vyplačme vše slzy, co jich v očích máme,
vždyť pláčem pro otce – ba plačme rudou krev.
Však zítra jeho rysy, dobře srdci známé,
si dejme pro vše časy na svou korouhev;
že děti jeho jsme, si setřem slzí stopy
a bolest nesmírnou v své hrudi zavřeme,
76
v dlaň chopme kopí,
meč, palcát, štít a nežli smrtí zemřeme,
boj bojujme, v němž byli jsme mu průvodci –
teď Sirotci.
Boj za svobodu pravdy, svatý zákon boží,
boj za rovnost, jež všem pít dává z kalicha,
boj za čistotu srdcí, která lásku množí,
boj proti hříchu, kterým láska usychá.
Duch Žižkův před námi, jak z života jej známe
a jak Duch svatý osvítí nám rozumy,
dál v boj se dáme –
duch Pravdy před námi, jíž temno neztlumí,
a za ním jízda, vozy, chodec po chodcichodci,
my, Sirotci.
Jsme Žižkovi – a kéž i všecka pokolení!
Kéž jako jemu pravda jest jim oděním,
jest jejich meč i kalich, chleba každodenní;
jak on kéž jistě s ní jdou světa mámením,
byť zrak jim vzat byl jako jemu pod zdmi Rábí;
kéž paže jejich nemdlí v boji převzatém,
kéž nic jich neodvábí
s té cesty, v kterou Žižka kynul palcátem –
kéž v službě Páně krotcí, v boji nekrotcí
jsou Sirotci!...“
[77]