BITVA U SUDOMĚŘE.

Jan Rokyta

BITVA U SUDOMĚŘE. 25. března 1420.
Z východu i západu jdou černé mraky, bílý obláček jich středem cestu hledá si – malý houfec pod ním s cepy, dřevci, praky míří od Sudoměře, kam vůdce ohlásí. Beze zpěvu táhne, beze slov a řečí, v kol jen hřmotu za Žižkou a Břeňkem ze Skály – Žižka chmurně pátrá, kudy z nebezpečí, které zlověstnými mraky hrozí zpovzdáli. Od Strakonic, Písku pobleskují třpyty – nesčíslná jízda od hlav k patám v železe. Boží bojovníci v poli pod kopyty marně loučit budou, tisknouti se k paveze... K vrchům Žižka kyne nad Mladějovici, k jejich lesům, jež by mohly dát mu spásy hrad: „Rychle vpřed, tam cíl náš, boží bojovníci, tam budeme zhoubě nevěrníků odpírat...“ Ale všecko marno: záhuba se blíží, před cílem je stiskne, žentoury je rozdrtí... Vůdce jednooký v krajinu se vhlíží, kde se s houfem spasit jistou před smrtí. Nesmí zahynouti na počátku dráhy, 20 kterou dal se na obranu pravdy, kalicha – cítí v sobě sílu, která vzroste záhy, za níž na kyn Páně s horlivostí pospíchá. Cítí ve všech žilách, tuší v duše hloubi, že jej boží vůle k velkým věcem zvolila – jak zde na něj, na zem kalicha mrak zhouby míří, jak zde jemu, jí se chystá mohyla. Pán jej pasoval své pravdy na rytíře, na obhájce zákona a země Husovy – on v té službě celý stojí v pevné víře, všem že pokrytcům a nepřátelům odpoví. Ať se přiženou jich zevšad celé chmury, on je s hrstkou věrných v boží pravdě odrazí! – „Rychle, bratři,“ velí, kyna rukou shůry koně svého, „sšikujem se tam tou pod hrází. Ta nám pevnou bude hradbou s jedné strany, s druhé ochrání nás černé vody rybníka, zpředu vozy. Nedáme se bez obrany – běda zbabělému, bez boje jenž utíká! Popilte si, nepřátel již mraky letí, vy však, na jich množství nehledíce ani moc, Boha proste, doufejte veň, jeho děti, a on k vítězství vám přijde na pomoc!“ 21 Sotva přístup uzavřely polní vozy, již se obludami řítí jezdci železní: „K smrti zdrtíme vás, udupeme,“ hrozí – s vozů vstříc jim píseň božích bojovníků zní. Skrovná z nouze tvrz, však velí: „S koňů, páni, a jak moji prostí bojovníci na nohy! Nebude to zápas jako v širé pláni, nesletíte mrakem na můj hlouček ubohý. Cepem uvítá vás s vozové své hradby, a když s boku rákosí vás zláká ke hrázi, bahnem spoutá vás – a na rtu hřích a kletby marně budete se bojem pachtit s nesnází...“ Neslyšeli této mluvy beze slova muži železní a v nezvyklý se dali boj – marně do večera v útok ženou zas a znova na tvrz, kterou hájí božích bojovníků voj. A když po západu stíny vyšly z lesů, v temnotách když obrněnci bili druha druh, náhle pochopili v neodbytném děsu, že zde padli v nepřemožitelné moci kruh. Marný je s ní zápas, krve prolévání – Žižka nezdolným jest jejím ramenem. Ustupují před ním oceloví páni – ticho po boji se šíří v kraji zasněném. 22 Boží bojovníci zapalují vatry, díky pějí za vítězství, v duších pokoru, za pravdu zde padlé v zemi kladou bratry. Na úsvitě vzhůru volnou cestou k Táboru....Táboru...! [23]