U MALEŠOVA.

U MALEŠOVA. 7. června 1424
Bratr Žižka na bělostném oři v chmurné myšlenky se noří. Táhne krajem Kutné Hory před Tábory, před věrnými bratry Orebity. Slunce třpyty nezáří mu v luka kvítím pestrá – věčná tma mu sestra. Zří ten kraj jen duše okem, jak zde býval před nemnohým rokem. Zří, jak šel tu tímto časem slunce jasem přede třemi lety, vše kdy vůkol smálo se naň květy. Jeli cvalem s Roháčem a s Buchovcem a Chvalem na sněm do Čáslavě jednat o vší české obce správě, ať je v hradech, městech nebo v chatách. Pražané jim v patách, arcibiskup Konrád v jejich čele. Proti úkladnictví nepřítele aby jista byla země drahá, bratr Tábor šel i sestra Praha. Po půl létě táhl zas tou stranou, tenkrát s mocí brannou 53 na Zikmunda nevěrného krále; ač jej tma již objímala stále, přece jasně hleděl duše okem, neboť svorným krokem táhla za ním Praha – stejná snaha tou je cestou vedla, ruku s palcátem i s mečem zvedla. Jinak dneska; mrak mu duši zatáh. On zas napřed, Praha jemu v patách, ale ne jak sestra – jako hříšná Klytemnestra. O Zikmunda krále úsměv stála – jemu, bratru, o život dnes hrála. Sevřela jej ve Kostelci svými střelci – a když přes to, v pravdu maje víru, podával jí ruku k smíru z města pana Bočka, jako zrádná kočka druha věrného mu jala v skoku, za ním vrhla se pak v rychlém kroku. On, jenž vykoupil ji draze, bránit má se nyní zrádné Praze, která na něj vede lačné kupce jako země na záhubce, která, světským za zbožím jen lovíc, s panem Čeňkem, s Půtou z Častolovic, ba i s panem z Rožmberka 54 jako hanby dcerka bez uzardění se miliskuje, nedbajíc, že matkou země sluje. Nyní pro tu hříšnou lásku dává v sázku poslední své cti a slávy zbytky. Aby nad ní nesplakaly dítky! Aby jednou sama nesplakala, že se svésti dala pro hady, jež na svém ňadru hřeje, k ráně na bratra a dobroděje!... „Kde jsme, synu,“ Žižka v krátká slova zetě ptá se. – „Poblíž Malešova.“ – „Kde jsme Zikmunda kdys vyčkávali,“ Roháč k tomu, jenž se ve mrak halí. – „Pamatuji. Minem borek, polom za Malešov na pahorek nad potokem,“ velí Žižka, vida duše okem. Sotva na vrchu se zavřel vozy, Pražané mu od údolí hrozí. Chystají se k ráně na obránce pravdy Páně. On chtěl uniknouti boje s Prahou, srdci drahou, třeba pobloudila. Teď však na ránu jen rána zbyla; ne však jeho pěstí – 55 ať ji řídí ten, kdo dává štěstí, jemuž čest a sláva, bez jehožto vůle nespadává se střechy ni vrabec, vlas ni s hlavy, jakož Písmo praví. Krátký rozkaz, a již všichni pílí, sestry, bratří, by jej vyplnili. V spěchu, v hrudí pobouřeném dechu kámen snášejí a vozy plní, co se v dole davy Pražan vlní na louce a za ní v lese. Rytíř Petr pražskou nese hrdě korouhev a za ním v záři plno neznámých i známých tváří, údolím se černá Pražan řeka. Žižka čeká... Ještě možno zkázu zadržeti, jedné matky děti ještě mohou objetím se smířit, ruce podat si a zvířit proti nepříteli boj a vrahu, který hraje o Tábor i Prahu. Žižka čeká... Zvítězí zas bída odevěká, která v třtinu proměňuje duby, která sije dračí zuby mezi bratry, pak se v smíchu hrbí, 56 když se bijí Lutici a Srbi, kterým běda, na jejich když místa cizí sedá? Rána zabouřila – Praha před Žižkou se odsoudila. V útok proti stráni letí – Žižkovy se hrnou děti z vozů středu, jízda vpředu. Ale neženou se k prudké ráně, pokraj stráně náhle stanou, rozstoupí se stranou. A tou živou branou s řečí bouře hřmící vystupují hrůzní bojovníci: vozy bez spřežení za bouře a hřmění s tíhou kamení se řítí dolů, drtí květy na tenounkém stvolu, poskakují na hrbolcích půdy, drtí hlavy, hrudi, údy, v pleť se zarývají bílou – tajnou hnány silou všecko drtí vozy smrti... Za hradbou jich rozbouřenou Žižkovy se děti ženou... Nebe jasné mračny potemnělo, deštěm zaslzelo... 57 Pražan v zmatku prchá k Hoře Kutné – Žižka sestoup na bojiště smutné. Vedou jej, kde zeť mu padl, v něhož naděj kladl, Ondřej z Dubé. Vedle něho na paveze hrubé mrtvý korouhevník Prahy v ztuhlé pěsti drží prapor drahý – dále zesinalé líce rytířů a měšťan do tisíce, však i mnohý Tábor, Orebita. Žižka v duchu všecky sčítá, jejichž zhaslé oči k nebi patří – vždyť jsou všichni bratří, děti jedné matky, jeden jejich jazyk sladký, jeden kalich, z něhož pili, než se znesvářili. Tma, nic nezří důlky páskou skryté – přec však vidění má obrovité: zdá se mu, že bojiště se šíří, na něž hadové a štíři bratry štvali, by se pobíjeli; národ celý krvácí tu, volnost svatá, láska k pravdě vzňatá, zákon boží – vše tu zmírá na krvavém loži... 58 Rukou mávl. Ano, takové by bylo zítřka ráno, tam by vedla cesta, kterou vyšli z Libušina města. Národ v šelmy spárech jako myška zahynul by. Ještě však tu Žižka! Tvrdě, pevnou vůlí spojí, co jest ze dvou půlí; co jest v mnohém kuse kruchém, ztmelí jedním duchem; jako otec, koho ztrestat, ztrestá – pak však ukáže, kde pro vše cesta, pro Tábor i Prahu ku všech blahu. Vzhůru, s čela chmuru! „S Bohem, zeti – dále k Hoře Kutné, děti!“ [59]