U MALEŠOVA.
7. června 1424
Bratr Žižka na bělostném oři
v chmurné myšlenky se noří.
Táhne krajem Kutné Hory
před Tábory,
před věrnými bratry Orebity.
Slunce třpyty
nezáří mu v luka kvítím pestrá –
věčná tma mu sestra.
Zří ten kraj jen duše okem,
jak zde býval před nemnohým rokem.
Zří, jak šel tu tímto časem
slunce jasem
přede třemi lety,
vše kdy vůkol smálo se naň květy.
Jeli cvalem
s Roháčem a s Buchovcem a Chvalem
na sněm do Čáslavě
jednat o vší české obce správě,
ať je v hradech, městech nebo v chatách.
Pražané jim v patách,
arcibiskup Konrád v jejich čele.
Proti úkladnictví nepřítele
aby jista byla země drahá,
bratr Tábor šel i sestra Praha.
Po půl létě táhl zas tou stranou,
tenkrát s mocí brannou
53
na Zikmunda nevěrného krále;
ač jej tma již objímala stále,
přece jasně hleděl duše okem,
neboť svorným krokem
táhla za ním Praha –
stejná snaha
tou je cestou vedla,
ruku s palcátem i s mečem zvedla.
Jinak dneska; mrak mu duši zatáh.
On zas napřed, Praha jemu v patách,
ale ne jak sestra –
jako hříšná Klytemnestra.
O Zikmunda krále úsměv stála –
jemu, bratru, o život dnes hrála.
Sevřela jej ve Kostelci
svými střelci –
a když přes to, v pravdu maje víru,
podával jí ruku k smíru
z města pana Bočka,
jako zrádná kočka
druha věrného mu jala v skoku,
za ním vrhla se pak v rychlém kroku.
On, jenž vykoupil ji draze,
bránit má se nyní zrádné Praze,
která na něj vede lačné kupce
jako země na záhubce,
která, světským za zbožím jen lovíc,
s panem Čeňkem, s Půtou z Častolovic,
ba i s panem z Rožmberka
54
jako hanby dcerka
bez uzardění se miliskuje,
nedbajíc, že matkou země sluje.
Nyní pro tu hříšnou lásku
dává v sázku
poslední své cti a slávy zbytky.
Aby nad ní nesplakaly dítky!
Aby jednou sama nesplakala,
že se svésti dala
pro hady, jež na svém ňadru hřeje,
k ráně na bratra a dobroděje!...
„Kde jsme, synu,“ Žižka v krátká slova
zetě ptá se. – „Poblíž Malešova.“ –
„Kde jsme Zikmunda kdys vyčkávali,“
Roháč k tomu, jenž se ve mrak halí. –
„Pamatuji. Minem borek,
polom za Malešov na pahorek
nad potokem,“
velí Žižka, vida duše okem.
Sotva na vrchu se zavřel vozy,
Pražané mu od údolí hrozí.
Chystají se k ráně
na obránce pravdy Páně.
On chtěl uniknouti boje s Prahou,
srdci drahou,
třeba pobloudila.
Teď však na ránu jen rána zbyla;
ne však jeho pěstí –
55
ať ji řídí ten, kdo dává štěstí,
jemuž čest a sláva,
bez jehožto vůle nespadává
se střechy ni vrabec, vlas ni s hlavy,
jakož Písmo praví.
Krátký rozkaz, a již všichni pílí,
sestry, bratří, by jej vyplnili.
V spěchu,
v hrudí pobouřeném dechu
kámen snášejí a vozy plní,
co se v dole davy Pražan vlní
na louce a za ní v lese.
Rytíř Petr pražskou nese
hrdě korouhev a za ním v záři
plno neznámých i známých tváří,
údolím se černá Pražan řeka.
Žižka čeká...
Ještě možno zkázu zadržeti,
jedné matky děti
ještě mohou objetím se smířit,
ruce podat si a zvířit
proti nepříteli boj a vrahu,
který hraje o Tábor i Prahu.
Žižka čeká...
Zvítězí zas bída odevěká,
která v třtinu proměňuje duby,
která sije dračí zuby
mezi bratry, pak se v smíchu hrbí,
56
když se bijí Lutici a Srbi,
kterým běda,
na jejich když místa cizí sedá?
Rána zabouřila –
Praha před Žižkou se odsoudila.
V útok proti stráni letí –
Žižkovy se hrnou děti
z vozů středu,
jízda vpředu.
Ale neženou se k prudké ráně,
pokraj stráně
náhle stanou, rozstoupí se stranou.
A tou živou branou
s řečí bouře hřmící
vystupují hrůzní bojovníci:
vozy bez spřežení
za bouře a hřmění
s tíhou kamení se řítí dolů,
drtí květy na tenounkém stvolu,
poskakují na hrbolcích půdy,
drtí hlavy, hrudi, údy,
v pleť se zarývají bílou –
tajnou hnány silou
všecko drtí
vozy smrti...
Za hradbou jich rozbouřenou
Žižkovy se děti ženou...
Nebe jasné mračny potemnělo,
deštěm zaslzelo...
57
Pražan v zmatku prchá k Hoře Kutné –
Žižka sestoup na bojiště smutné.
Vedou jej, kde zeť mu padl,
v něhož naděj kladl,
Ondřej z Dubé.
Vedle něho na paveze hrubé
mrtvý korouhevník Prahy
v ztuhlé pěsti drží prapor drahý –
dále zesinalé líce
rytířů a měšťan do tisíce,
však i mnohý Tábor, Orebita.
Žižka v duchu všecky sčítá,
jejichž zhaslé oči k nebi patří –
vždyť jsou všichni bratří,
děti jedné matky,
jeden jejich jazyk sladký,
jeden kalich, z něhož pili,
než se znesvářili.
Tma, nic nezří důlky páskou skryté –
přec však vidění má obrovité:
zdá se mu, že bojiště se šíří,
na něž hadové a štíři
bratry štvali, by se pobíjeli;
národ celý
krvácí tu, volnost svatá,
láska k pravdě vzňatá,
zákon boží –
vše tu zmírá na krvavém loži...
58
Rukou mávl. Ano,
takové by bylo zítřka ráno,
tam by vedla cesta,
kterou vyšli z Libušina města.
Národ v šelmy spárech jako myška
zahynul by. Ještě však tu Žižka!
Tvrdě, pevnou vůlí
spojí, co jest ze dvou půlí;
co jest v mnohém kuse kruchém,
ztmelí jedním duchem;
jako otec, koho ztrestat, ztrestá –
pak však ukáže, kde pro vše cesta,
pro Tábor i Prahu
ku všech blahu.
Vzhůru,
s čela chmuru!
„S Bohem, zeti –
dále k Hoře Kutné, děti!“
[59]