ŽIŽKA V BETLÉMĚ.
Po kraj naplněn Betlém: stařeny, ženy i panny,
kmeti, mládenci, muži, bohatí, chudí,
všichni jsou lačni nebeské manny,
která zde prší.
Jako Israel v poušti dychtivě přijímal chleba,
který s nebe mu deštěm sesílal slitovník Bůh,
tak zde Husova slova přijímá hladových duší
touha a vzruch.
Vzadu o jilec meče rukama podepřen stojí
statný válečník v tlumu zbožného lidu.
Jediným okem – druhé kdes v boji
dávno již ztratil –
zírá na kněze, který zmocněným, kovovým hlasem
v srdce mladic i mužů, šťastných i sirot a vdov
s oblak vzbouřených citů duše své pršeti dává
přívalu slov.
Orlím pohledem vnímá podobu božího sluhy,
duší v duši mu vniká, uvyklý soudit.
Cítí, že není ztajen kdos druhý
za jeho slovy;
z hlubin bytosti prýští, z věčných tam schráněna studnic,
jiným dávají věrně, Bůh sám co štědře jim dal.
A již bojovník, který nikdy se nevzdával, knězi
celý se vzdal.
12
„Hledej pravdy!“ Ta slova prorocky pod klenbou letí.
Ano, hledá ji: za ní vydal se v pole,
zpupně když páni rozbili kletí
hnízdo mu rodné –
za ní přišel i v skrovný kostelík Betlém,
za ní bude vždy mířit, její kam pozve jej hlas
v duši tajemně skrytý, kamkoli pozve ho její
zářivý jas.
„Slyšte pravdu!“ Tak volá kazatel chvějnýma rtoma.
Chmurný válečník slyší, jako ji bděle
poslouchal dávno v Trocnově doma
dítětem ještě,
matka milá když prostou mu pravila řečí,
čemu učil své bratry chudobné předobrý Pán,
sám jsa chudý a bosý, nežli byl za lásku v ruce
katanů dán.
„Uč se pravdě,“ zní dále do uší betlémské obce.
Ano, chce se jí učit po celý život,
ať si jej vede k studené hrobce
bojem či mírem,
bude učit se pravdě, která je sladká a prostá,
ač i zároveň trpká, tajemná cizí jak řeč,
měkká jako dlaň matky, ale, když potřeba, taky
ostrá jak meč.
„Miluj pravdu,“ zvou sladce knězova laskavá slova.
Ach, on plný jest lásky ku pravdě boží,
kterou již dítě znova a znova
13
v přírodě tušil,
v očích mateře čítal, v otce i přísného činech,
kterou jasněji v Písmě pronikl badavý duch,
kterou milovat bude, pokud jej pozemskou poutí
povede Bůh.
„Pravte pravdu,“ kněz dále betlémskou družinu vzývá.
Ano, bude ji pravit; jako ji mluvil
každému v oči, dokud byl jíva
ohebná ještě,
tak ji hlásati bude vždycky i slovem i mečem,
když jest za bouří vzrostlý, silný a nezlomný dub,
buď si služebník králův, buď si i postaven k dílu
na vlastní vrub.
„Držte pravdu!“ Tak slova padají v úrodnou hrudu.
V nitru bojovník pevně slibuje sobě:
poznanou pravdu držeti budu
v klidu i v bouři;
ať si úlisně láká, ať se i přívalem řítí
na mne, aby mne strhla na svoje bezcestí lež –
já se přidržím pravdy, z ní si vystavím svoji
přepevnou věž.
„Pravdy do smrti braň,“ teď slyší – knězovy zraky
s okem hrdiny v té se setkaly chvíli.
Budu jí bránit mečem i praky –
slibuje v duši –
bránit budu jí proti zavilým zhoubcům a škůdcům;
lži kde proti ní vstane podvod a zrada a lest,
14
zdvihnu rameno kárné, přikvačím jarní jak bouře,
ponesu trest!...
Betlém prázdní se, věrných zástupy řidnou a řidnou –
s hlavou schýlenou ještě válečník stojí,
knězovu řeč i bouřnou i vlídnou
stále má v duši...
Chrám se vyprázdnil – sám jen kazatel k východu kráčí.
Za ním bojovník zvolna, srdce ač dalo se v klus.
Vážně z Betléma vyšli s myšlenkou na pravdu v život
Žižka a Hus...
[15]