TÁBOR.
Žižka se vrátil v hradiště na Tábor,
s jásotem vítán muži i ženami, dětmi,
jeho s ním vojska a vozů skrovný sbor.
Všude svůj pohled obrací zdánlivě letmý –
jedno jen oko, však sokolí jeho zor.
Horu zří, pod ní hluboký dvojí dol,
potok tam šumí, valí se Lužnice řeka,
jak se tam vryly z pravěku kolem kol –
hradiště Bohem stvořené na něj tu čeká,
zkoumavým okem zří on svůj na úkol.
Lidu zří obec, k bratru se druží brat,
ku sestře prostých mravů se druží tu sestra,
za kynem svědomí rodných ode vrat
přišla sem rabů i zemanů družina pestrá
budovat z cihel i ze srdcí boží hrad.
Víc než tvar cihel váží mu srdcí žár,
planoucí z očí při stavbě hradeb i chrámu
pro kalich, zdvižený s korouhví na stožár –
pevnější stavba než z kamení, cihel a trámů
bude hrad srdcí, ztmelený beze spár.
„Pán budiž, děti, s vámi i s tvrzí tou,
jako byl v Nekměři s námi i u Sudoměře.
Dej nám, ať pravým každý jsme husitou,
24
který jen v něm má Otce, v něho jen věře,
kalich ctí s krví za lidstvo prolitou.
Vnuknutím Bůh nás tuto ved na horu,
na níž si jeho zbudujem nezdolnou tvrzi –
jenom k všem branám železnou závoru
cizímu duchu, který by zhubil nás brzy.
V koutek jen vnikne-li, běda je Táboru!
Cizí nám duch, jenž k Zikmundu druží krok,
duše chce tisknout, Zikmund co poutal by paže –
cizí nám duch, jenž choulí se pro obrok,
pro zboží o mír se samým ďáblem se snaže,
pravdu byť v Kostnici pálili rok co rok.
Však i duch sváru na Tábor nezabluď:
za jednu pravdu bojujem cepy i luky,
z jednoho pijem kalichakalicha, buď co buď,
jednoho Pána za kynem naše jdou pluky –
jedno ať srdce Tábora plní hruď.
A nyní dál groš pro Tábor za grošem,
ku cihle cihla, opuka na opuku,
mladí i staří, sedláci s panošem –
k sudlici potom, k cepu i k meči ruku,
za pravdu v boj, a třebas i proti všem!“
[25]