ŽIŽKŮV POHLED.

ŽIŽKŮV POHLED.
Je po boji – a po modlitbě díků teď Žižka stojí zamyšlen... Ruch vznikl v tlumu božích bojovníků a žen i dívek bílých plen: sem zajatého vedou středem šiku. Ret mnohý pochmurně jej vítá: „Zrádce!“ a mnohá vstříc mu hrozí pěst. On ví, že Žižka soudit bude krátce, že v ohni vytrpí svůj trest, ač neskončí-li bídně na oprátce. Však hrdě kráčí, oči plny vzdoru kol srší zlobných šípů hrot, šíj nese hlavu ze žuly a svoru, jak zajatcem by nebyl rot, jimž bratrem býval kdysi na Táboru. A hrdě stanul před soudcem svých činů a vzdorně slyšel žaloby, že nevěren byl bratřím, Hospodinu, šel s nepřáteli ze zloby a s pokrytci šel proti pravdy synu. Stál Žižka ještě se schýleným čelem, jak před Bohem byl v pokoře, jak v rozmluvě byl se svým Spasitelem – 47 a čelo jak když rozoře, proud žalob když se ozval v sluchu bdělém. Zdvih hlavu schýlenou a přímo tváří teď stojí proti jatému. V tom náhle podivné se city sváří: vždyť oči Žižky, vzaté mu, teď, zdá se, černou rouškou zří a září. Ne tělesných to očí zřítelnice, nic nezřít nežli pásky pruh, však zajatce jich pohled pálí více než pohledů zde žhavý kruh, ba pálí jasných očí za tisíce. V těch slepých očí zření klesá pýcha a vzdor se hroutí úžasem – zrak sklopil zajatec, hruď těžce dýchá, ret šepce: „Otče, zhřešil jsem...“ a noha klesá pod břemenem hřícha... Zrak slepý s kajícníka v dál se točí, v dál věků Času za hluku, zrak přísný staženého zpod obočí... Což ty dnes, pozdní pravnuku, zda sneseš pohled oněch slepých očí?... [48]