ŽIŽKŮV POHLED.
Je po boji – a po modlitbě díků
teď Žižka stojí zamyšlen...
Ruch vznikl v tlumu božích bojovníků
a žen i dívek bílých plen:
sem zajatého vedou středem šiku.
Ret mnohý pochmurně jej vítá: „Zrádce!“
a mnohá vstříc mu hrozí pěst.
On ví, že Žižka soudit bude krátce,
že v ohni vytrpí svůj trest,
ač neskončí-li bídně na oprátce.
Však hrdě kráčí, oči plny vzdoru
kol srší zlobných šípů hrot,
šíj nese hlavu ze žuly a svoru,
jak zajatcem by nebyl rot,
jimž bratrem býval kdysi na Táboru.
A hrdě stanul před soudcem svých činů
a vzdorně slyšel žaloby,
že nevěren byl bratřím, Hospodinu,
šel s nepřáteli ze zloby
a s pokrytci šel proti pravdy synu.
Stál Žižka ještě se schýleným čelem,
jak před Bohem byl v pokoře,
jak v rozmluvě byl se svým Spasitelem –
47
a čelo jak když rozoře,
proud žalob když se ozval v sluchu bdělém.
Zdvih hlavu schýlenou a přímo tváří
teď stojí proti jatému.
V tom náhle podivné se city sváří:
vždyť oči Žižky, vzaté mu,
teď, zdá se, černou rouškou zří a září.
Ne tělesných to očí zřítelnice,
nic nezřít nežli pásky pruh,
však zajatce jich pohled pálí více
než pohledů zde žhavý kruh,
ba pálí jasných očí za tisíce.
V těch slepých očí zření klesá pýcha
a vzdor se hroutí úžasem –
zrak sklopil zajatec, hruď těžce dýchá,
ret šepce: „Otče, zhřešil jsem...“
a noha klesá pod břemenem hřícha...
Zrak slepý s kajícníka v dál se točí,
v dál věků Času za hluku,
zrak přísný staženého zpod obočí...
Což ty dnes, pozdní pravnuku,
zda sneseš pohled oněch slepých očí?...
[48]