PODZIM.
Jak smutny jsou ty naše Polabiny,
když vdova jeseň bloudí po březích!
Výš nebem šedivým se honí stíny,
kraj v těžkém zamyšlení leží tich.
Zřidlými vrbinami blýská řeka,
břeh pohlcuje dálka mlhavá,
luk zeleň šedá je a tklivě měkká
a na všem kraji leží únava.
Jak bez života skot se k zemi sklání
a pochmurně zřím v dálce duby stát –
by urychlil to smutné umírání,
teď krátký výstřel v chladné ticho pad’...
Mou duši divná úzkost zachvátila,
i hledal jsem, jak uniknout z těch míst –
ach, v poli kaplička tam kyne bílá,
jak holubice její zjev je čist.
A přes luka a rozorané líchy
jsem k bílé kapli chvatným krokem spěl –
ó, za svou bídu, Bože, za své hříchy
jak malé dítě modlit bych se chtěl!
[5]
Však na stupni již někdo klečí – žena.
Šat černý, smutný ocún zdobí pás,
je k spjatým rukám hlava nachýlena
a slzu tuším v stínu dlouhých řas...
A náhle cosi k srdci mému sáhlo,
pro ztraceného cos mne schvátil žel –
k té smutné ženě mocí mě to táhlo,
bych přistoupil a v tvář jí pohleděl...
Ach, poznal jsem ji! Moje první láska,
jak dosud živa je v mých vzpomínkách!
Jen kolem úst se vryla jemná vráska
a v tváři zbledl mladých růží nach.
Já přiklekl. Jen ohlédla se plaše,
kříž znamenala chvějnou rukou v chvat,
pak mžikem setkaly se zraky naše –
a odešla... Jen květ mi k nohám spad’...
Jak v dálce podzimního kraje mizí,
svou za mladostí hledím rozechvět – –
Vše odešlo, co bylo krásné, ryzí –
a v ruce ocúnu zbyl chudý květ...
6