JE MI AŽ K SLZÁM SMUTNO...
Je mi až k slzám smutno, až k pláči!
Mučivá úzkost bolí mne v hrudi,
myšlénky v hlavě jak světýlka skáčí –
jak jsme to, dítě, bídni a chudi!...
Vždyť ty teď také vzpomínáš na mě,
duše tvá ke mně na křídlech letí,
v úzkosti rozpínáš bělostné rámě
a tajíš výkřik, jak jsme to kleti!
Tak jsem byl kliden, tak jsem byl tichý –
najednou přišla duše tvá k mojí,
a obě pláčí teď nad svými hříchy,
obě se čehos děsí a bojí...
Hřích to byl, že’s mi v rozkvětu fijal
k rozchodu dala ruku svou bílou,
hřích to byl, že jsem ji k stisknutí přijal,
že jsem tě nestrh’ vší svojí silou.
Bez květu stromy, pole tak holá,
sotva lze slunce mlhami zříti –
nad plání čejka tak žalostně volá – –
a my ten život musíme žíti!
[11]
Jaká to cesta na smutné pláni
do dálky k hrobu černého klínu –
jaké to budou pak vzpomínky na ni,
až duše vzletí do háje stínů!...
Je mi až k slzám smutno, až k pláči!
Mučivá úzkost bolí mne v hrudi,
myšlénky v hlavě jak světýlka skáčí – –
jak jsme to, dítě, bídni a chudi!...
12