Dnes právě rok a den a měsíc tomu,
co vyvezli ji na vždy z domova,
a potom sami navrátili domů
se z hřbitova;
a doposud jsou stejně osamělí:
muž v dumy zabrán sedí při stole
a na postýlce v peřin sněžné běli
spí pachole.
Tak tiše leží, jakby rty je svýma
na velké lampy světle stříbrném
v sen uložila, jež teď sama dřímá
už pod drnem,
a on, jak chtěl by ku své potěše ji
zpět přivolati, zírá upřeně
na velkou malbu, věrný obraz její
tam na stěně.
„Vy oči, oči, které svítily jste,“
ret jeho chvějný při tom šepotá,
„mi jak dvě hvězdy nádherné a čisté
v tmu života –
ó hněte nyní aspoň jedenkráte
tím zhaslým zorem svojich zřítelnic,
bych přesvědčil se, že se nedíváte
jen v prázdné nic!“
A oči ty se lehce pozachvěly...
je fantasie snad to mámivá?...
i obličej se nyní pohnul celý
jak za živa,
a také tělo hýbá se a živne
i hlas, jejž myslil, že nic nezbudí –
teď skví se celá v záři přepodivné
a tak mu dí:
„To není, drahý, pouhou poesií,
že víčka má se zdvihla lehýnce:
já nejsem mrtva, dokud vůbec žiji
v tvé zpomínce,
a nejsem živa v představě jen klamné,
jíž nelze věřit v černé země říš –
ó dej mi ruku, neb jen pohleď na mne
a uvěříš.
Dnes mají mrtví světla na svém hrobě
a volnost vstáti – však ty nemluvíš!...
a já jsem přišla přece nejprv k tobě
a k němu, víš...
Tu vem ta kvítka, známky slov mých zřejmé,
po stole rozlož pozdní růže ty,
a o štěstí si opět povídejme
jak před lety.
Ó zde ten koutek, kde náš andělíček
byl poslán z nebe v šťastný domov náš,
zde konávali, když sen prch’ mu s víček,
jsme noční stráž,
zde... ó mé srdce jako v onom čase
je pozemským tím blahem prohřáté –
pojď na má prsa, bych tě měla zase
jak tenkráte!“
Muž-vdovec zmámen dávna zpomínkami
chce obejmout ji – v tom však mizí jas,
a poblíž z kouta zní to: „Mami, mami,
přijď zas! přijď zas!“
Jde k dítku... dřímá – byl to přelud pouhý? –
jde opět k stolu, zírá na obraz – –
vše jako dřív až na to echo touhy:
„Přijď zas! Přijď zas!“