Zamkla dvéře na petlici,
sotva hrobník vyšel z chaty –
šel si zase pro opici
a tak brzo nevrátí se domů
hřbitovními vraty.
Večer je, a chvála Bohu,
sedí opět samotinká
před truhlicí v šerém rohu,
celá šťastná, jak to lesklé stříbro
v jejích rukách cinká.
Počítá, co grošíků si
shromáždila dlouhou pílí –
muž ten neví, co ji dusí
za můru, když po hospodách brousí
v pozdní noční chvíli.
Zpřehrabáno, spočítáno
bohatství je nuzných běden –
co těch grošů nastřádáno!...
rány Krista! – do celé jí kopy
chybí jenom jeden!
A již myslí, jakby k němu
ještě dneska pomohla si,
a již dí si: „Půjdu... vemu...“ –
nedořekla, na hlavě se její
vyježily vlasy.
Myšlénka ta jak je smělá!...
však co hrůza proti groši!...
do zdi poklad uzavřela,
vzala nůši a již za myšlénkou
jde jak za rozkoší.
Ta ji dále mezi hroby
po hřbitově vede sice,
do půlnoci, duchů doby,
je však dlouho... a tak žena spěchá
přímo do kostnice.
Vrzl klíč a skříply dvéře –
v každém koutě plno kostí;
žena hnáty, lebky béře,
hází v nůši, hází do zástěry
s divou srdnatostí.
Sfoukla louč a zamkla dvéře,
ticho kolem, ticho dole;
tak se mezi hroby béře
do vsi k Hátě... ta jí koupí kořisť
ze svatého pole.
Přišla k chatě... ťuká, ťuká
na okénko staré Háty,
po chvíli už stará ruka
otevírá, táhne ženu dovnitř,
z nůše béře hnáty.
Ujednáno, zaplaceno...
jaká radost!... jata k pláči
hodila si přes rameno
prázdnou nůši a teď s milým grošem
rychle domů kráčí.
Přišla domů – muž tak brzy
nevrátí se do chalupy;
groš už svítí k peněz tvrzi –
ha! tu stojí v polokruhu před ní
zbědované trupy.
Jeden lebku, druhý hnáty
nemá s třetím – zří to v muce –
zuby čtvrtý, žebra pátý –
ale všechny po stříbrném groši
natahují ruce.
„Dej sem peníz!“ sbor se šklebí,
„všichni na něj právo máme
za uzmuté hnáty, lebi;
dej sem peníz – sice nových kostí
z tebe naděláme.“
A už berou za ruce ji –
žena němne, chví se mrazem –
divočeji v divém reji
s ní se točí... groš jí padá z ruky,
žena klesá na zem.
A když hrobník přišel domů,
nalez ženu u zdi v mdlobě,
u ní grošík – podivno mu! –
třel jí spánky, křísil vodou, křísil,
až zas přišla k sobě.
Vrhla naň se s bědováním,
všechny hrůzy pověděla...
zašel ještě před svítáním
s kostmi k Hátě, svou pak ženu poslal
pro klid do kostela.