Jede, jede poštovský panáček,
jede, jede poštovský pán,
napřed má trubičku,
vzadu má truhličku,
jede, jede přes les a lán.
Žádný není na míle daleko,
žádný není krásný jak on,
však je i pořáde
v saminké parádě –
premovaný postilion.
Když ho vidí junáci přijíždět,
to by radši viděli saň –
inu vždyť potají
panenky koukají
ze zákrytů po očku naň.
On se pansky na každou usměje –
ó ta kopa šlakovitá! –
ale jen pro líčka
jednoho diblíčka
vběh’ by koňům pod kopyta.
Je to holka poštmistrů ze Lhotky,
je to holka nad lusk a med;
mnohý už ze synků
pro její hlavinku –
je to holka! – svoji si splet’.
Jednou v máji přijela do města,
jednou v máji přijel i on,
přijel a jedině
k vůli té dívčině
stal se z něho postilion.
Nikdo neví, jenom ten měsíček,
nikdo neví o jejich snách,
o lásky šepotu
pod lipou u plotu,
nikdo neví o hubičkách.
Včera večer opět se setkali,
ne však měsíc nad stromovím...
nechtělo jináče
býti než do pláče
nejen nebi, ale i jim! –
Jede, jede poštovský panáček,
jede, jede poštovský pán;
napřed má trubičku,
vzadu má truhličku,
jede, jede přes les a lán.
A jak jede pomalu po návsi,
vše se tlačí ze dveří ven,
aby přec viděli,
nevěstu veze-li,
a jak sám je vyparáděn.
Klobouk, kabát samá je kytice
a on sám jak májová tyč,
ale i trubička
stužek je plnička,
a tak všechno, ba i ten bič.
A ti koně s kytkami na hlavách,
jak jdou hrdě, hopity hop!
v mašliček okrase
hází jim hříva se,
a co ohon, jediný cop.
Ba i pošta, jindy tak chudičká,
je dnes jako malovaná:
od brzdy ku voji
celá je ve chvoji –
věru pěkná podívaná.
Takto veze panáček nevěstu
na zámeček ku oddavkám!
Škoda, ten chuděra!
kdyby byl od péra,
moh’ s ní dneska k oltáři sám!
Tam už otec smlouvá se o svatbě...
ach, a nyní jediný brk
snad už dost inkoustu
hnízdečka na spoustu
té jich lásky do sebe vsrk’.
Proto bylo všechno tak truchlivo
včera večer v stínu těch lip,
když si tam šeptali,
naposled skládali
dlouhý velký věrnosti slib...
Hoj, jak teď si panáček počíná,
an už minul zvědavou ves:
práská si na cestu,
jak by si nevěstu
přece sám jen k oltáři vez’.
A teď ouží cesta se klikatá,
vine do hor výše a výš,
okolo úžlabí,
zrovna jak vedla by
v pekla hrůznou tajemnou říš.
A on pustil běloušům otěže,
mrštil bičem do žlabin skal,
zamávl kloboučkem
a pak si tichoučkem
v trubku ještě zažaloval.
A ti draci jakoby věděli,
co as hlahol znamená ten,
zběsilém u letu
ženou se po hřbetu
skalních srázných, hlubokých stěn.
Však ne dlouho... náhle je pohltil,
vůz i koně, rokliny chřtán –
a tak jí v objetí
může tam ležeti
na vždy, na vždy poštovský pán.