Nuže, dobrá! – Vím jen tolik,
že to přelud mysli vaší,
který ob čas ne-li spánek,
tedy aspoň klid vám plaší;
ale aby léčba moje
mohla býti naležitá,
musím znáti do podrobna
okolnosti, za nichž vždycky
vám se zjeví – jste přec dobrý
římský křesťan katolický –
jen a zrovna, jak mi díte,
jezovita.
Pane doktor, doma často
slýchali jsme jako děti
o mém dědu po přeslici
velmi mnoho vyprávěti:
že byl písmák, moudrá hlava,
ale trochu vzdorovitá,
zvláště v tom, kde hrála úkol
Čechů vlasť neb pravda Boží –
o tom prý se přesvědčil i
na smrtelném jeho loži
naposled jej navštívivší
jezovita.
Když jsem dorost’, čet’ jsem knihy,
drahé po něm relikvie,
bibli, spisy Komenského,
všelijaké historie,
jak je dosud chová jeho
knihovnička z prken sbitá;
a já řek’ si, když jsem nahlíd’
v jeho srdce spisy těmi:
kdo moh’ být mu nepřítelem? –
a tu nejprv zjevil se mi
v širáku a se lstí v očích
jezovita.
Pak jsem uved’ ve svůj domov
žínku víry dědouškovy,
a tu teprv pro mě nastal
čtením bible život nový,
krásný tak jak v ní ta pravda
jediná a věkovitá...
a já jednou pomyslil si
čta ty krásné její žalmy:
„Kdo nám moh’ ten poklad pálit!“ –
a tu zas se ukázal mi
s párem očí jedovatých
jezovita.
Pane doktor, byl jsem tehdy
nejšťastnější, věřte, horal,
ať jsem doma v knihách četl,
nebo venku pole oral:
žil jsem v lásce, kterou pouze
slovo Boží lidem skytá,
v hrdém snění o jednotě
Českých bratří proslavené,
a já žasl: „Kdo, kdo moh’ ji
vyvrátiti od kořene?“ –
a hle, mně se opět zjevil –
jezovita.
Jednou četl v novinách jsem
divnou věc: tu zprávu, že byl
kdesi pohřben jistý oráč,
který ani mrtev nebyl,
a v mé mysli ihned jal se
ozývati neodbyta:
hlas, že také český národ
druhdy vložen do hrobu byl,
a já ptal se: „Ó kdo tehdy
k zdánlivé jej smrti ubil?!“ –
a mně opět ukázal se
jezovita.
Zkrátka tedy, pane doktor,
kdykoli se událo mi
pomysliti, co již stihlo
český národ za pohromy
od počátku Hory Bílé –
Čech jich ani nespočítá –
neb když ptám se, kdo v té době
činil nás tak nešťastnými,
ano vždycky, pane doktor,
před okem se objeví mi
pod širáku temným štítem
jezovita.
Ba i kdybych zamyslil se,
co tak s vámi mluvím právě,
v budoucnost, kdy národ český
dojde opět k nové slávě,
ač je celá země jeho
divnou krtčí prací zryta,
a se ptal, zda pak by kdo jej
moh’ zas strhnout v propasť zhouby,
vím, neb jsem si, pane doktor,
zcela jist, že přede mnou by
zas se zjevil jako vždycky
jezovita.
A ba vskutku, už je tady,
pěkně mu ten širák sluší,
kouká na mě, jak by spasit
chtěl mou bídnou českou duši...
však ať kouká, u mě toho
mnoho věru nenachytá, –
nebojím se ani ďábla,
byť tím víc se na mě šklebil –
ale víte, pane doktor,
já bych rád jen, by to nebyl
zrovna ten tak odporný mi
jezovita.
Milý brachu, v této věci –
je to ovšem proti zvyku –
musíte se obrátiti
k nějakému historiku:
máte krev a cit a mysl
jako starý Táborita,
a když vám ten znalec dějin
vyvrátí, v běd moři že se
neoct’ národ jezovitstvem,
potom teprv přestane se
zjevovat i odporný vám
jezovita.