Tak bylo to, jak už jsem řek,
co víc říc, nevím ani,
mě osten vašich otázek
do hloubi srdce raní.
Ve vašem městě vzrost jsem, žil,
a k čemu slova šperku,
já nade vše si oblíbil
tu kožišníka dcerku.
Tak byla čistá jako sníh
a tichá, nehovorná
a oživla jen v loktech mých
má milá panna Dorna.
Však bránili nám, lačný, žel,
byl grošů otec její,
a já jen prázdný míšek měl
a hynul beznadějí.
Tu císař náhle vojnu zved
a táhl proti Turku –
aj, lákal mne ten širý svět,
když hryz jsem tu jen kůrku.
Snad s kořistí se navrátím,
a Dorna jistě počká,
já bázeň rozfouk jí jak dým,
jí slzy utřel s očka.
„Za rok neb dva tu budu zas!“
jsem šeptal v její muku,
a Dorna chvíc se jako klas,
mi věrně tiskla ruku.
Dva roky jsem se světem bil
a v psotách sloužil těžce
a žold a kořist hromadil
si do starého měšce.
A stříbro v něm a na prsou
sled po zcelených ranách,
jsem – dva dni tomu teprv jsou –
se ocit v města branách.
Já spěchal, letěl jako pták,
jak vítr, který hučí,
bych pannu Dornu prudce tak
stisk zase do náruči.
Tu v městě ruch, tu v městě ryk,
vše křičí, k rynku běží,
já běžím též, neb už jsem zvyk
být při mele a řeži.
Shon dětí, mužů, bab i žen
se vlní kol a víří,
a na rtech smích a kletby jen,
se tlačí ku pranýři.
Vše pochopil jsem, prohlédnul
blíž trochu jen – ó, běda!
Tam na pranýři nahá půl
má Dorna stála bledá!
V tom okamžiku všech svých ran
jsem bolest cítil znovu,
vši psotu, již jsem poznal, štván
od domovského krovu.
Vši touhu, mít jen sám a sám
to krásné, čisté tělo,
jež v slzách oči, v líci plam,
se před všemi teď chvělo.
To všecko bylo pouze mžik,
žár trávil mě, led mrazil –
já „Ženko běhlá!“ hlasně vzkřik
a meč svůj v hruď jí vrazil...
Tak bylo to – dím poznovu,
bez mučidel – co brání,
bych pod sekyru katovu
byl odsouzen, ctní páni?