HARFA.
Dřímaly v harfě pohnuté tóny,
arpeggií vlny, akkordů spád,
výkřiky radosti, vzdechy a stony –
pojďte je vzbudit, ó, slyšel bych rád
vás na harfě hrát!
Ke hrudi nástroj, sáhněte v struny
pro tóny hluboké jako váš zrak,
pro tóny temné jak pravěké runy,
pro trylky též, s nimiž vyletí pták
až pod nebes mrak.
Vaše ať ruce, lilije bílé,
probudí tóny, v nichž dříme můj cit,
zazvučí harfa jak v posvátné chvíle
souzvukem slavným, jenž, odsouzen snít,
byl v nitru mém skryt.
Vlny ty vniknou do vaší hrudi,
rozchvěje duši vám tajemný hlas,
nejasná tušení touhy v ní vzbudí –,
schýlíte čelo, jak tížil by vás
váš bohatý vlas.
[15]
Uzříte, bílých labutí zjevy
ve dvou jak vypluly v měsíční svit –
a tóny harfy jak vzdálené zpěvy
budou nám do srdcí toužících znít,
a budeme snít...
16