BLAHOSLAVENÍ.
V selské jizbě kdysi u bílého stolu,
nad nímž obrázků zřít hrubé obrysy,
s chudými jsem zased’ ku večeři spolu
jedné u mísy.
Bodrý hospodař i švítořivá žena,
kypré dcery obě – každý náhle ztich’,
i to dítě drobné sedí jako pěna,
dříve samý smích.
K modlitbě spjal ruce hospodář tu starý –
povzdech jen to byl, jenž v prostém srdci vstal:
„Pane, buď náš host a požehnej nám dary,
které Jsi nám dal.“
Zachvěl jsem se v duši při těch slovech víry,
po všech kolem stolu v přeletu jsem hléd’,
viděl jsemjsem, jak pohled každého z nich čirý
slov těch jevil sled.
78
Paprsků proud oknem v jizbu pad’ v té chvíli,
prázdné místo září oblil jeho jas –
bez dechu zřím, kterak stín tam used’ bílý
k stolu prostřed nás.
Rusý vlas až k bílé říze v proudech splýval,
v očích mír a úsměv nebeský kol úst –
v srdci, jak se tklivě po nás kolem díval,
lilje cítím růst.
Se stolu vzal chleba, jako dávným časem,
rukou nad ním činil kříže znamení –
a já mnil, že slyším, tichým jak děl hlasem:
Blahoslavení....
79