BALLADA – MONOLOG.
For, he who lives more than one life,life
more than one death must die.
O. Wilde.
Tak úzkostně a divně tak
se zachvěl spící les.
Šla půlnoc. Lunu pokryl mrak.
A na močál jak velký pták
u kříže stín se snes.
Děl hlas: „Toť shoda, snivá tvář
a v očích tichý bol.
I rozdíl vidím: Svatozář.
Scházela leckdy svatozář,
nebylo aureol.
24
Ten případ znáš. Byl nejeden,
však v celku vezdy týž.
Tys porozuměl: Velký sen,
sen závratný, jenž nedosněn.
A mezi kříži kříž.
Pták zpíval, chvěl se sladký plod,
květ vábil plající.
A světel smích a hymnus vod
v zapomenutí chorovod
zval srdce štkající.
Leč cesta jest. Cíl její víš
ty, kdos jí volil jít?
Jest pravda. K nebi trčí kříž:
Nad smrtí láskou zvítězíš. –
Zda lze jí živu být?
25
Jest život. – Život? – Chladný pot
v zahradě Gethseman?
Krvavý pot za tupý rod,
polibek zrady, kopí hrot
a trofej rudých ran?
Smích srdcí spustlých, šklebný ryk
a bílý smrti dech?
Eloi marné? Tichý vzlyk,
pod křížem ženy hluchý vzlyk,
jenž k nebi nedoleh?“
Usmál se suše: „Odpověz!“
Les půlnoční byl něm. –
Mrak přešel. Přelud zmizel kdes. –
Jak tichý pláč byl šelest břez
u kříže nad bahnem...
26