OBLÁČEK. Stanislavu Hanušovi.
Obláček bílý do výše stoupal v azurové moře. V modru se koupal, chvěl se a houpal, volal pozdrav hoře. Ze samé radosti zpívati jal se hymny Bohu svému. Zpívati jal se, v ústrety dal se štěstí nemožnému. Samoten býti! V ústrety jíti nesmírnému štěstí. 9 Ke stupňům božím vroucně se schvíti sněžnou ratolestí. V blažené pýše pohleděl s výše v propast nekonečnou. Uviděl zemi. Zpívala tiše smutku píseň věčnou. Vesmírem pustým plynula temně hořkou stezkou viny. Plynula, k srdci vinula země svoje teskné syny. Úsměvů lásky pro tisíc bídných miliony měla. 10 Do očí země pohleděl vlídných, v tiché vrásky čela, v přívalu lásky nejprudší vzplanul, zachvěl se jak ptáče, k matčinu srdci horoucně skanul krůpějemi pláče... 11

PSANÍ ZAVĚŠENÉ NA KLIKU MATČINY LOŽNICE.
Má matičko, mé potěšení, teď teprve jdu spát. A zítra zase velké dření, již o půl páté musím vstát. Jak známo, v pátek dělám zkoušku z kvasné chemie. Tož, prosím, vzbudit! můj drahoušku, je vous en supplie. 12 Budíka neřídím. Je bídák. Chci ze sna slyšet hlashlas, ten nejmilejší, nejkrásnější: „Vstaň, syný, už je čas.“ To člověk jinak z peřin skočí, a veselý je celý svět. Tak, prosím, jistě!! o půl páté, – anebo nanejdéle v pět. 13

KŘIŽÁK. Bratru Jaroslavu.
Tu středu po Václavu knížeti, dědici svatém naší milé země, hlas andělský mi bylo slyšeti, a velké světlo náhle vzešlo ve mně. Já bez meškání, bratře, na kůň vsed’, na cestu po tvých stopách dal se cvalem:cvalem. A ejhle, dáno bylo uvidět mým očím svaté město Jerusalem. Tam spatřil jsem tě. Třímal's korouhev nad rozraženým šikem moslemína. 14 Jak samo slunce planul svatý hněv na tváři tvé, na tváři cherubína. I já svou ránu dal. A náhle zřím, ty nasloucháš ve vřavě lité seče. Já rdím se, chvěji blahem velikým: řeč milou otcova jsi poznal meče. Leč dřív, než odevzdám ti, milený, štít otcův čistý, matky požehnání, poklonu nízkou sestry Pavlíny a od čeládky naší blahopřání, vím dobře, bratře můj, na těchto zdech nejeden tuhý zápas podstoupíme, 15 nejednou na Golgathy vrcholech v tvář strašné smrti tváří pohledíme, a nejednou na lebi proradných náš palaš rozjaří se dobrou ranou, než stanem, boží město, u bran tvých, než políbíme půdu požehnanou, než milionem sluncí blýskne kříž nad rozvaleným zdivem bastionu, – než obejmout a požehnat mne smíš tam, bratře nejmilejší, na Sionu! 16

KRYSTAL.
V rud výheň bílou, v náruč plynů žhavých vod spousta střemhlav s hukotem se hnala. Vstal páry sloup. A v smíchu živlů dravých se třásla země, úpěla a štkala. Terč sluneční když nad obzorem stanul, v kamení hluchém krystal planul. Objetí života! Stisk slepých dlaní a bezcitných. A chlad, jenž navždy raní, chlad nelítostný jeho hlubin. Leč – zázrak světlý – v duhy tříštích smělých, hle, v poušti srdcí, žitím zkamenělých, živého srdce hoří rubín. 17

FOINIX.
Jak zrnem zasetým v zem navrací se klas, a s řekou deště krůpěj v rodné bezdno moří, jak s hvězdou večerní se přibližuje čas, kdy zemře den, než novou vzejde zoří, tak foinix, báje pták, když slyšel výzvy hlas, v dům smrti vrací se, v děs plamenů se noří, bolestí přerozen povstane, vzletí zas, krvavým šarlatem perutě jeho hoří. Chceš smrtí ohnivou přemoci tíhy vzdor, nad ledoviska hor se pýchou štkaje ztrácet, až k slunci doletět a v nebytí se skácet? 18 Či v mrtvém etheru bloudící meteor nad zemí trpící se láskou vznítíš znova, ó ptáku záhadný, ó duše básníkova? 19

CHVALOŘEČ.
Něčí život jako tichý déšť proševelí hudbou zadumanou. Po zákonu věčném řady dnů deštěm vlídným zachvějí se, skanou. Ale v zarosených oblacích neumlká ptáčat radování. Rozklenuvši duhu laskavou slunce tiše za horu se sklání. Něčí život jako tichý déšť, něčí jako rozkacená bouře. Křídly bije sirý albatros v blesků jiskření a vichru vzpouře. 20 Lstivým tancem v temnu krouží smršť, moře nahé řičí, jícen cení. Daleko je rodné skalisko. Život bouří – spočinutí není. Něčí život jako tichý déšť, někomu jest v bouři,bouři těžko žíti. Blahoslaven života buď dar: Život každý může krásný býti. Zavlaž, tichý dešti, zavlaž luh, sílu zemdlenému navrať lánu! Bouři, mladá bouři, duj a vzkaž pozdravení radostnému ránu! 21

ONDRÁČ.
Vít Ondráč, soused náš, na statku hospodařil, jejž koupil praděd Jan, kde děd i otec žil. Zlý přišel kdysi host: let dílo požár zmařil. Vít Ondráč, soused náš, grunt nový postavil. Choť mladou pojal Vít, by vše s ním rozdělila, jak dobré, tak i zlé, – by rod se zachoval. Když zemřela, Vít řekl: „Vůle boží byla“; a v práci úsilné zapomněl na svůj žal. Tři syny Ondráč měl. Tři syny pokosila smrt v jeden krátký rok, tři syny v květu let. Tu hořce zaplakal. – Leč stejně tam, kde sila dnů pozdních naděje, sít bude sirý kmet. 22 Rád hledím za tebou, když po úhoru stráně jdeš brázdou mlčeliv a schýlen za radlem, a cítím, Ondráči, žes jeden z hrdin Páně, jichž věrné ruce Bůh mou rodnou svěřil zem. 23

BALLADA – MONOLOG. For, he who lives more than one life,life more than one death must die. O. Wilde.
Tak úzkostně a divně tak se zachvěl spící les. Šla půlnoc. Lunu pokryl mrak. A na močál jak velký pták u kříže stín se snes. Děl hlas: „Toť shoda, snivá tvář a v očích tichý bol. I rozdíl vidím: Svatozář. Scházela leckdy svatozář, nebylo aureol. 24 Ten případ znáš. Byl nejeden, však v celku vezdy týž. Tys porozuměl: Velký sen, sen závratný, jenž nedosněn. A mezi kříži kříž. Pták zpíval, chvěl se sladký plod, květ vábil plající. A světel smích a hymnus vod v zapomenutí chorovod zval srdce štkající. Leč cesta jest. Cíl její víš ty, kdos jí volil jít? Jest pravda. K nebi trčí kříž: Nad smrtí láskou zvítězíš. – Zda lze jí živu být? 25 Jest život. – Život? – Chladný pot v zahradě Gethseman? Krvavý pot za tupý rod, polibek zrady, kopí hrot a trofej rudých ran? Smích srdcí spustlých, šklebný ryk a bílý smrti dech? Eloi marné? Tichý vzlyk, pod křížem ženy hluchý vzlyk, jenž k nebi nedoleh?“ Usmál se suše: „Odpověz!“ Les půlnoční byl něm. – Mrak přešel. Přelud zmizel kdes. – Jak tichý pláč byl šelest břez u kříže nad bahnem... 26

ŠÍPEK.
Mne ze všeho kvítí, jež zrodila země, květ šípkový nejvíce těší. Mně nejbližší jest, svou tichou a srdečnou krásou tak hovoří ke mně, jak rodnou by rozmlouval řečí. Ne v zahradách pyšných, ni v bohatých sadech, leč v mýtině lesní, na mezi, pokraji cest, v úbočí rokliny skalnaté, porostlé klečí, keř šípkový žije svým životem drsným a chudým. A řekl bys marným a pustým. Ač v úpalem skrušených ladech jak růžový zázrak je kvetoucí šípkový keř, včel radostná píseň. Ač plodem svým, trpkým a rudým, v zlém nečase zimním, když stromy mráz láme a z kořene kátí, 29 svým ovocem chudobným nasytí hladovou, zoufalou zvěř a zachrání ubohé, zimou se třesoucí ptáče a život mu vrátí. Rád jistě tak činí. Však samoten bije se s žitím. A maní i ruku, jež laskavě k němu se chýlí, snad raní... As na půli cesty, jež z městečka přes pole k nám, k nám do rychty maršovské vedla, víc k lesu, co dvakrát bys kamenem hodil, keř šípkový rostl. Byl dobře mi znám: Když v soumraku zimním já ze školy domů se závějí brodil, a vítr si pískal a houkal a válel se polem, a vánice rejdila skočnou, až hlava šla kolem, půl zavalen sněhem, keř šípkový značil mi cestu. 30 A v létě, když s kabelou na zádech běžel jsem s kopečka k městu, mne vidíval z rána a kynul mi, ve vlnách žloutnoucích žit až po vršek zelený skryt... Čas míjel tak bystrý. Sníh ztratil se družný. Jak líbezný sen máj spanilý přešel. Nás na dlouhé opustit časy již junácký chystal se červen. A radostný nadešel den, den svatého Petra a Pavla, můj svátek. Len kvetl, a metaly klasy, jak lodice bílé šly oblohou oblaků čety, zvon hlaholil vážný. Zvěst sváteční do kraje hlásal, jenž, za jedno se mnou, v svém srdci byl vesel, ba jásal. 31 Svůj šípek jsem uzřel, jda cestou. Byl celičký obalen květy, jak družička vyšňořen bílá. Tož s cesty jsem zabočil k chlumu a pod keřem ulehl v trávě. A radostnou, blaženou dumu jsem dumati počal. Co nevidět prázdniny budou, rok přejde,přejde a vychodím školu. Pak opustím vesničku chudou a do světa širého půjdu. Ples hymnický vítězných měst, hluk bitevní továren, klopotné supění hutí, šum přístavišť, úpění otrockých strojů i chorály hvězd, knih věštecká píseň, zpěv života tísícitvárný, zpěv strašný i něžný, jímž nesmírná hlaholí země, jak radostný příval, jak bouřlivé vichřice dutí 32 sil praménky mladé, jež klokotem tryskají ve mně, v proud rozlije mocný. Jak ohnivý květ má plamenem zahoří duše. A pro celý svět zvěst ponesu dobrou. Čin vykonám velký. Syn zdárný, kraj proslavím rodný. Já žíti a zvítězit přišel... A velikým blahem se zalilo srdce mé dětské. Jak ptáče se třáslo a odolat nemohlo posléze. Pláče já keři jsem pověděl všecko. Řeč blouznivou slyšel, zřel slzy mé kanoucí, blažené, čisté a hrdé keř sirý, tam vysoko na horské rostoucí pláni a v kamení ztracený. Mlčel a do země tvrdé své kořeny nořil. A k vyprahlé, mateřské stráni vší silou se tiskl. A v náruči slunce, přítele dobrotivého, hřál květy své plané, plod těžkého života svého..svého... 33 Zda stojí tam ještě, druh milý? Zda stojí tam asi keř šípkový ještě? Těch patnácte let zda ve zdraví přečkal? Ba, škaredé bývaly časy, byl vítr i mráz. A tu pláňavu, píše mi děd, prý koupilo město a cestu tam stavěti bude. A Bůh ví, ať chodím, kde chodím, dnes všude na šípek svůj myslím. A vím, jak bych bratrsky hleděl dnes v květ jeho prostý. Jak dobře bych věděl, jak dobře bych, předobře věděl, co žije a cítí, a dobře bych rozuměl všemu. Neb ze všeho kvítí, všech čarovných květů, jež zrodila veliká země, květ šípku mne nejvíce těší a bratrsky hovoří ke mně... 34

LYŽAŘI.
Hore, chlapci, sněží, na sáh sněhu leží, čert se žení. Houká, výská, heká, vraty tříská, za humny se vzteká. Boží dopuštění! Všecko ze dveří se hrne, na síň běží. Lyže, hole, rukavice, ranec. Bude tanec. 35 Mrzne, až to saží. Matka na zápraží stojí v kamizole: „Bůh vás provázej!“ „Holubičko sivá, ej, klidna buď! Dobré lyže máme, hoja hej, kuráž, chuť. Nezalekne hochů tvých vichr ani mráz. A co je lyžcům jistým sebe prudší sráz? Svízel každou v radost novou přetvoříme duší opravdovou, divotvornou, milující duší, 36 srdcem čistým jako sníh. Přejde bouře. Nad ulehlým polem hvězdy stanou. Nebude ni hlásku kolem nad polanou. Nebude ni jediného slova výtky, slova lítostného. Bude ticho v lesích. Pokoj v duši. Odevzdaný zánik mráčku pocestného na nebesích. 37

ČASNÝ PODZIM. Antonínu Sovovi.
Já z Vršavy domů jsem šel. Byl počátek září, den jasný a klidný. Svit veselý na vodě hrál, leč s požaté louky s otavy vůní stesk tajený vál, a s úhorů pustých a se strnisk holých tušení stáří. Les přemýšlel věrný. Skryt větví, pozorným okem v práci ustavší datel mé pohyby střežil. Mou probuzen chůzí za každým krokem vřes chocholky růžové zdiveně zvedal a ježil. A nežli k mýti jsem došel, kde líska a divoká malina roste, já náhle stanul jsem, tuše, že přišla proměny chvíle, že veliká radost je blízka, že blízka mi jest, že na mne se dívá krajiny duše. Jak blaženým chopeno vírem mé umdlelo srdce. Tála 38 a jihla v něm stará, kamenná bolest. Důvěryplně a sladce, jak bývalo v dětství, se přivilo k ní, jež u mne teď stála, k své matce, k své matce, k své rodičce chudé, jež všecko, všecko mi dala, jež vracela radost, lásku a mír, těšila, posilovala. A všecko bylo mi jasno v hodině této: Že krátké bylo mé jaro, že brzy přejde i léto, dnů slunečných poznavši málo. Že věren musím jí býti, že nemohu změnit své duše. Jak ty i já musím žíti. Jak tvůj byl dosud můj život i bude: těžký a tvrdý, a rychle míjejí dnové práce prosté a pilné. Svůj úděl nelehký, úděl pravdivý, hrdý z tvé ruky přijal jsem, matko. Poznáním silné 39 a vědomé sebe tvá láska vše nahradí duši. Bude ji hřát a v radost promění čistou hořkost ústrků všech. A moje chvíle až přijde, já k tobě vrátím se rád a ještě uhodnu spící v šumění javorů starých – tvůj nad synem zdušený vzdech a v tichém kanutí listů – pláč smířený, ulevující... 40

LOUČENÍ.
Už dost je drápelí i smrčí. Souš starý, pařez kloudný, syčí, vrčí, je samý suk a smůla; počítám, ten do půlnoci bude hořet sám. Ba, noc je tady. Orion již stojí nad horním lesem. Ještě trochu chvojí, ať popelu je více. Budou hned, jen obrátit je. A teď večeřet. – Vám, hosté, předem čest. Vy všichni z vod, z lesa i z pole, co je vás tu v kole, dík za vše dobré. Vaše na mém stole je všecko, přátelé. Snad bude vhod chléb, kořalka a brambor pečený? Já loučím se dnes, lese zelený. 41 Jdu, musím, k lidem. V městě směšném, lhavém a chytráckém žít musím, tupém, žvavém. Mne nezapomínejte. Budu vzpomínat. Až větry zadují, a syrý chlad až prolne les, a všude lehne sníh, vás, v rozsedlině skalní skrčených, v doupěti jezevcově, díře syslí, já vzpomenu a s vámi budu myslí, svým sirým srdcem lidským, zmlklým, spícím a ještě živým, ještě doufajícím... 42

SOUDRUH.
Let bezmála dvacet je tomu... Je všecko jak daleký sen..sen... Z cest náhle se vrátila matka. To prosince pátý byl den, již večer. V smutečním šatu v komnatě stála, a pod florem tvář její dívčí tak sličná, tak divná se zdála. My děti se po otci ptaly. Jak raněná laň hleděla na nás. Mlčky nás objala, klekla, tichounce řekla: „S té hvězdy se dívá sem na nás. Pomodleme se zaň...“ – A všecko když ztichlo, já kradí slezl jsem s postýlky svojí, pod staré sofa se schoval, jež u kamen stojí, 43 a trnož dřevěnou objav, nedětsky, tiše jsem štkal... To první byl veliký žal. – A často scházel nám, drahý. Chléb milosti trpký jsme jedli. Však láskou silnější smrti vzkříšen v přetěžkých dnech byl vezdy duchově s námi. Jeho ruce nás životem vedly, a matčiným ověnčen hořem hrdinou svatým v našich se zjevuje snech... A minuly roky. V hlubině zasažen duše já z ciziny domů se vracel, z ciziny pod rodný štít. Svých druhů, s nimiž jsem vyšel, já výboje mladé jsem viděl, jich odvahy korouhve vlající, v sebe důvěru smělou – 44 a hrůzu a osudnost celou omylu života svého, děs marnosti práce, jež vyzněla hluše. Svůj zlomený život jsem zřel a chvěl se, hrozil se, styděl... „Jen pro život žíti?“, hlas říkal, „jen pro život hodno-li žít?“, tak říkal, o sladkosti nebytí úlisně šeptal. – A zatím niterný pláč můj němý kameny leptal, půdu drolil a hlodal, úsilím věrným a tichým cestu v ní kořenům chystal, bych nalezna pravdu a sílu pohrdnout marným a lichým již pomoc měl, oporu první k novému života dílu. Dnes přemýšlím o všem, co bylo. Soudruha života svého 45 vzpomínám laskavou myslí, dobrého, věrného vezdy. Vlastnímu naslouchám srdci. Ni vzdoru, ni výtek, ni neklidu zlého v něm není. Na nebi vzešlé tiše zrcadlí hvězdy... 46

BÁSNÍKU „SLUNEČNÍCH HODIN“.
Svým krajem chodím, lesy, po mezích. A milovaná hudba veršů tvých v mém srdci zvučí, jež chví se, otevřeno dokořán. Vojtěšky vůni dýše jitřní lán, u zídky netřesk pučí, mez terči pampelišek žlutě svítí, kam hledím, plna luka jsou třeslic prostých. Z milého ti kvítí, 47 z divokých máků, polních lilijí věneček nesměle ti uvíjí přítele ruka. Vím, jiným, jiným věnčen jsi. A zřím jej světlem tichým, světlem čistým plát nad čelem tvým. Můj chudý je. Leč každý kvítek v něm ti důvěřivým říká úsměvem, jak mám tě rád. 48

MEDYNIA GLOGOWSKA. Libuši W.
Nad hlavou první, druhá hvizdly hluše, již hustě lítají. Skrčeni, vtipem rozpačitým, suše je hoši vítají. Houfnice páté tryskem najíždějí. – Buď, Pane, vůle tvá! Jak osud silnu učiň duši její: Matičko ubohá, hleď, hvězdou budu, u nás nad lesinou světýlkem planoucím 51 a v daleku, jak roky jdou a minou, blednoucím, hasnoucím. List otcův líbám v duchu, vaše vlásky, děvčátko vzdálené. A vlna těžká, strašný příboj lásky zalévá srdce mé, k těm, kteří trpí. Srdce zmučeného křeč tupá jihne v něm i úzkost, úzkost nad národu mého přehořkým kalichem. Lukášku, Vávro, chlapci ušlechtilí z moravské dědiny, 52 Bůh rozsoudí. My, čestni, jak jsme žili, umřeme bez viny. „Vpřed!“ Běží, běží dle povelu mého zřidlými řadami... Ježíši tichý, srdce pokorného, smiluj se nad námi!... 8. X. 1914.
53

VÍTR A VLNY.
I.
..A...A domníval-li jsem se snad, že schválně u okna jste stála včera? Ne. Kterak mohl jsem se domnívat? Ne, nedomníval jsem se. Do večera jsem doma byl. Tak dobře celý den jak nikdy dříve, veselo mi bylo, a domýšliv jsem nebyl. Radost jen jsem cítil, jakby slunce osvítilo mou světnici. A potom psal jsem vám, – vím nyní, bylo zbytečno to psaní. Proč napsal jsem je? Nevím, nevím sám, já netušil, že hrdost vaši raní, 54 jen radost nenadálou cítil růst jsem v srdci svém... Tak jiné je dnes všecko, tak jiný je dnes výraz vašich úst a očí... 55 II.
Probudil jsem se pojednou. Myšlenka v hlavě mi tkví: A nevrátím-li se vůbec již, snad bude líp, kdož ví? Mně o čemsi jiném se zdálo, o čemsi krásném, vím. Teď v hlavě mi trčí: Snad bude líp, když se již nevrátím. Spí hejtman v koutě, spí battaillonbataillon, spí polská ztracená ves. Já upřeně myslím na dopis, jejž napsal jsem dnes. 56 Je ticho. A vše je mi jasno, tak jasno, na podiv: Ne, nikdy to nemůže býti, i budu-li živ. Ty ničeho nezvíš, ničeho, ni lásku, ni bolest mou. Stín žádný nevrhne život můj temný na radostnou cestu tvou. Mně o čemsi krásném se zdálo..zdálo... Je ticho, je ticho, vše spí. – A nevrátím-li se vůbec již, snad bude líp, kdož ví?... 57 III.
Těžko je ptáku,ptáku střelou zasaženému, svět vůkol plní se tmou, strašno je srdci, láskou, láskou umučenému, jež tuší, že nebude mou, že bez ní, bez ní bude mi žíti. Chce se mi rukama lomit, čelem o zemi bíti, žalovat, žalovat, prositi vody, jež kolem se dmou, aby mne zalily, aby mne ubily, aby mi pomohly skrýti bídu a sirobu mou... 58 IV.
U mlýna za horou po hrázi jsem chodil, dolina večerním stínem se plnila. Vzal jsem s cesty kámen, do vody jej hodil, voda se zavřela, koly se zvlnila. Haluzko zelená, nic ti platno není, zaduje-li vítr, musíš se zachvěti. Srdce, tiché srdce, zvyklé osamění, při vzpomínce musíš, musíš zaboleti... 59

L. W.
Na tebe myslím každý den od rána do noci. Chodím a rukama potají lomím ze samé lásky. Všecko to ve mně pláče a zpívá, doufá a lká, vím, že boj o mne bojují spolu láska a smrt. Stane-li se mi, budeš-li mou ženou, ty líbezná, o hvězdy zazvoní jásotu mého stříbrný šíp. 60 A mám-li zemřít, ať vysoko tryskne má čistá krev, neb nic netíží srdce mé krom lásky, Libuško, Libuško! 61

JMELÍ.
Nad stolkem pracovním od včera mám nového druha. Větévku jmelí tam objímá ohnivě žlutá stuha. Ach, jak se mi líbí, jak mám je rád! – Je milé a znamená štěstí. Nad hlavou vesele bude mi vlát zelenou ratolestí. „V Anglii pod ním se líbají,“ pravila, „na Štědrý den“. A potom? Co potom pravila mi? Nebyl to sen? 62 A proč se dnes usmívám celý den, proč toužím den celý? Pověz, ach, pověz, nebyl to sen, zelené jmelí? 63

ÚMYSL A SKUTEK.
Vždy v noci si připravím, co chci jí říci, tolik je toho, své obavy, naděje, úzkosti, žaly, důležitého mnoho. Je pravdivá, vážná, hluboká, a já ji miluji. Je mladičká. Všecko zítra jí povím, noc každou si slibuji. A potom, když před ní stojím, nikdy si nemohu vzpomenout, a potom, když před ní stojím, vyhlížím jako bloud, 64 mlčíme, nevíme, nevíme, co říkati máme, do očí šťastni si hledíme, druh druha objímáme. 65

MODLITBA.
Nezasloužím si lásky tvé, děvčátka přečistého. Tíží mne omyly osudné života mého. Tvůj pohled tichý mne dojímá, důvěřivý a vlídný. Pověz, co mohu ti dáti já, člověk bídný? Stačím, nezklamu důvěru tvou, Libuško, ve mě? Budu ti pevnou oporou na cestě údolím země? 66 Před zodpovědností úlohy mé úzkost mne jímá. Unesu štěstí netušené rukama svýma? Tak strašno je, divně a radostno tak. Co činiti mohu? Budu tě milovat, milovat a důvěřovati Bohu. 67

ANDĚL. Vojtěchu Paulusovi.
V ten čas, kdy v mrtvém tichu skal jsem vážil marné lidské hoře, on – dítě – hrál si opodál, lasturou přelévaje moře. Lasturou moře přeléval hoch spanilý. A jako moře poušť bez břehů byl lidský žal, lidské hoře. Já chápal, hledě v jeho zrak – a temný stesk můj neulevil. Leč kdybych nebyl trpěl tak, zda byl by se mi tehdy zjevil? 68

JADWIGA.
Kdys v Paříži střevíčky, nežli vstala, jsem potají spravit jí dal. Ó ano, ona mne milovala. Já mlád jsem byl, já lhal. Lež tížila. Být volný jak ptáče mně stesklo se, s druhy si hrát. – A posléze přiznal jsem se jí, pláče, že nemám ji rád. Zlomila prstýnek chrysolithový, plakala. – Pak smála se, že začne život nový, že vezme si velmože – Tatara, 69 a zadumala se. „Tak muselo býti,“ řekla, „tak muselo být... A jestliže příliš těžko je žíti, vše možno ukončit...“ Je mrtva. Jak druhdy, teď vzpomenu-li, jí cizí jest srdce mé. Chvil želím, jež marně uplynuly, doby ztracené, ale pro jinou, jedinou mezi všemi, kterou mám rád, vše málo, tak příliš málo je mi, co mohu jí dát, 70 ta zachce-lizachce-li, může si vzíti mou práci, hrdost i čest, a přestane-li mne ráda míti, snad příliš těžko bude mi žíti, přijde trest. – 71

PODZIMNÍ MOTIV.
Myslím na podzimní, sychravý den, jak bývají u nás v horách. Čteš v pracovně. Lhostejným cinkotem déšť klepe na spuštěných storách. Psa zavoláš. Trochu se rozptýlit, trochu se potoulat s druhem. V poli je smutno, pusto a klid. Les rychtářův obejdeš kruhem, s kopce se rozhlédneš do čtyř stran na mlhu nad řekou dole, na setlelé listy, hejno vran, jež na mokré snáší se pole. 72 A podvečer přijde. Pojednou slunce vysvitlo mrakem. Tak ticho je. Večerní krajinou zdiveným bloudíš zrakem, zříš, oddaně k nebi mlčící kraj zrosenou dívá se tváří, zříš, zalilo zbožně stojící háj vroucnou, laskavou září. Krůpěje dešťové na listech jak tiché lesknou se slzy, neb tuší křovina, lístek i mech, že zajde, že odejde brzy, 73 že nadchází noc, že nebude hřát již milé. I srdce tvé ví to. A vše máš náhle tak hluboce rád, a všeho je líto, tak líto, té lásky, že přišla, žel, pozdě tak, že trpce tak bylo žíti. A naposled děkuje zvlhlý zrak... Je nutno jíti... 74

S ONOHO BŘEHU.
Krásná, kouzelně krásná je země, hra vln, šum lesů, oblaků let. A bohatství zvuků a rytmů je ve mně, můj svět. Milovaná, tvá duše proč? marně bude se ptát. A bude tvé srdéčko mrtvě a hluše údery těžkými lkát. Milovaná, zhýčká, skonejší jiný tvé ňadro, tvůj radostný klín. V třpyt tichý se rozptýlí s druhými stíny kdys milý, daleký stín. 75 I budou traviny větrem se chvíti, noc půjde za dnem a za nocí den. I budou zas lidé na zemi sníti života podivný sen... 76

SVÝM BÁSNÍM NA CESTU.
Je popsán můj tlustý, černý sešit, „mílyj, charóšij brat“. Již tedy nebudem spolu se těšit, spolu ponocovat. Ve stolku spočiň. Básně svoje do světa posílám. Tak musí to býti. Tak dobře to je. Přemítám, vzpomínám. Vzpomínám. Před lety k srdci jsem vil „Obláček“ svůj. Jej odmítli. A já jej chlácholil, jej líbal: „Jsi milý, jsi můj.“ – 77 Jsou reflex toho, co zmítalo duší: láska, bolest i hněv. V poslední z posledních přec jen buší má krev. Nejedné v síle, jistotě, kráse tak mnoho schází, vím. Mé srdce vstříc každé usmívá se. Za žádnou se nestydím. Ve chvílích těžkých i blažených muk jsem život jim dal. Chce každá: Nelhat. Mít pravdivý zvuk. Což bych je nemiloval? Sil nebylo vždycky. Člověk jsem, a svůdna je lež. 78 Ó, srdce, na prospěch sobě i všem, dál radostně trpěti chceš? – Ve světě cizím té chase chudé snad všelijak bude se žít. Ech, braši, ať jakkoli s vámi bude, já vždy vás rád budu mít. 79 OBSAH:
DÍL I. OBLÁČEK. Obláček9 Psaní zavěšené na kliku matčiny ložnice12 Křižák14 Krystal17 Foinix18 Chvalořeč20 Ondráč22 Ballada – monolog24
DÍL II. ŠÍPKOVÝ KEŘ. Šípek29 Lyžaři35 Časný podzim38 Loučení41 [81] Soudruh43 Básníku „Slunečních hodin“47
DÍL III. VÍTR A VLNY. Medynia Glogowska51 Vítr a vlny54 L. W.60 Jmelí62 Úmysl a skutek64 Modlitba66 Anděl68 Jadwiga69 Podzimní motiv72 S onoho břehu75 Svým básním na cestu77
[82] Týž autor vydal:
VALERIJ BRJUSOV:
CESTY A ROZCESTÍ.
Sborníku světové poesie sv. 116.
[83] BÁSNĚ PETRA KŘIČKY
ŠIPKOVÝ KEŘ.
Obálka, titulní list a tři kresby od Zdeňka Kratochvíla.
V 800 exemplářích vydal Fr. Borový v Praze.
Vytiskla knihtiskárna Grafia v Praze.
V dubnu 1916.
E: mk; 2006 [84]