ŠÍPEK.
Mne ze všeho kvítí, jež zrodila země,
květ šípkový nejvíce těší. Mně nejbližší jest,
svou tichou a srdečnou krásou tak hovoří ke mně,
jak rodnou by rozmlouval řečí.
Ne v zahradách pyšných, ni v bohatých sadech,
leč v mýtině lesní, na mezi, pokraji cest,
v úbočí rokliny skalnaté, porostlé klečí,
keř šípkový žije svým životem drsným a chudým.
A řekl bys marným a pustým. Ač v úpalem skrušených ladech
jak růžový zázrak je kvetoucí šípkový keř,
včel radostná píseň. Ač plodem svým, trpkým a rudým,
v zlém nečase zimním, když stromy mráz láme a z kořene kátí,
29
svým ovocem chudobným nasytí hladovou, zoufalou zvěř
a zachrání ubohé, zimou se třesoucí ptáče a život mu vrátí.
Rád jistě tak činí. Však samoten bije se s žitím. A maní
i ruku, jež laskavě k němu se chýlí, snad raní...
As na půli cesty, jež z městečka přes pole k nám,
k nám do rychty maršovské vedla, víc k lesu, co dvakrát bys kamenem hodil,
keř šípkový rostl. Byl dobře mi znám:
Když v soumraku zimním já ze školy domů se závějí brodil,
a vítr si pískal a houkal a válel se polem,
a vánice rejdila skočnou, až hlava šla kolem,
půl zavalen sněhem, keř šípkový značil mi cestu.
30
A v létě, když s kabelou na zádech běžel jsem s kopečka k městu,
mne vidíval z rána a kynul mi, ve vlnách žloutnoucích žit
až po vršek zelený skryt...
Čas míjel tak bystrý. Sníh ztratil se družný. Jak líbezný sen
máj spanilý přešel. Nás na dlouhé opustit časy
již junácký chystal se červen. A radostný nadešel den,
den svatého Petra a Pavla, můj svátek. Len kvetl, a metaly klasy,
jak lodice bílé šly oblohou oblaků čety,
zvon hlaholil vážný. Zvěst sváteční do kraje hlásal,
jenž, za jedno se mnou, v svém srdci byl vesel, ba jásal.
31
Svůj šípek jsem uzřel, jda cestou. Byl celičký obalen květy,
jak družička vyšňořen bílá. Tož s cesty jsem zabočil k chlumu
a pod keřem ulehl v trávě. A radostnou, blaženou dumu
jsem dumati počal. Co nevidět prázdniny budou,
rok přejde,přejde a vychodím školu. Pak opustím vesničku chudou
a do světa širého půjdu. Ples hymnický vítězných měst,
hluk bitevní továren, klopotné supění hutí,
šum přístavišť, úpění otrockých strojů i chorály hvězd,
knih věštecká píseň, zpěv života tísícitvárný,
zpěv strašný i něžný, jímž nesmírná hlaholí země,
jak radostný příval, jak bouřlivé vichřice dutí
32
sil praménky mladé, jež klokotem tryskají ve mně,
v proud rozlije mocný. Jak ohnivý květ
má plamenem zahoří duše. A pro celý svět
zvěst ponesu dobrou. Čin vykonám velký. Syn zdárný,
kraj proslavím rodný. Já žíti a zvítězit přišel...
A velikým blahem se zalilo srdce mé dětské. Jak ptáče
se třáslo a odolat nemohlo posléze. Pláče
já keři jsem pověděl všecko. Řeč blouznivou slyšel,
zřel slzy mé kanoucí, blažené, čisté a hrdé
keř sirý, tam vysoko na horské rostoucí pláni
a v kamení ztracený. Mlčel a do země tvrdé
své kořeny nořil. A k vyprahlé, mateřské stráni
vší silou se tiskl. A v náruči slunce, přítele dobrotivého,
hřál květy své plané, plod těžkého života svého..svého...
33
Zda stojí tam ještě, druh milý? Zda stojí tam asi
keř šípkový ještě? Těch patnácte let
zda ve zdraví přečkal? Ba, škaredé bývaly časy,
byl vítr i mráz. A tu pláňavu, píše mi děd,
prý koupilo město a cestu tam stavěti bude.
A Bůh ví, ať chodím, kde chodím, dnes všude
na šípek svůj myslím. A vím, jak bych bratrsky hleděl
dnes v květ jeho prostý. Jak dobře bych věděl,
jak dobře bych, předobře věděl, co žije a cítí,
a dobře bych rozuměl všemu. Neb ze všeho kvítí,
všech čarovných květů, jež zrodila veliká země,
květ šípku mne nejvíce těší a bratrsky hovoří ke mně...
34