LOUČENÍ.

Petr Křička

LOUČENÍ.
Už dost je drápelí i smrčí. Souš starý, pařez kloudný, syčí, vrčí, je samý suk a smůla; počítám, ten do půlnoci bude hořet sám. Ba, noc je tady. Orion již stojí nad horním lesem. Ještě trochu chvojí, ať popelu je více. Budou hned, jen obrátit je. A teď večeřet. – Vám, hosté, předem čest. Vy všichni z vod, z lesa i z pole, co je vás tu v kole, dík za vše dobré. Vaše na mém stole je všecko, přátelé. Snad bude vhod chléb, kořalka a brambor pečený? Já loučím se dnes, lese zelený. 41 Jdu, musím, k lidem. V městě směšném, lhavém a chytráckém žít musím, tupém, žvavém. Mne nezapomínejte. Budu vzpomínat. Až větry zadují, a syrý chlad až prolne les, a všude lehne sníh, vás, v rozsedlině skalní skrčených, v doupěti jezevcově, díře syslí, já vzpomenu a s vámi budu myslí, svým sirým srdcem lidským, zmlklým, spícím a ještě živým, ještě doufajícím... 42